Duchové a domácí úkol ✅

10. Korálky příběhu

***

Když vyučování skončilo, tak Boris nedokázal uvěřit tomu, jaký pokrok s příběhem během přestávek udělal. Jeho starý a věčně mrzutý čaroděj Ajtýmágus obdržel učně, který měl za úkol pomáhat s odlehčením příběhu a díky této nové postavě dostal Boris mnoho nápadů na další scény.

„Neskutečný! Luosi, tohle je neskutečný!" jásal, když si balil věci. Ještě nikdy předtím toho tolik nenapsal. Ne z jednoho příběhu!

„Tohle je vážně paráda!" pokračoval s úsměvem od ucha k uchu. „A bez tebe bych to nedal. Skvělá práce!"

„Skvělá... práce?" ozvalo se ze sluchátka s podivem. „Ale já přece nic neudělal. To ty!"

„Ale tys mi pomáhal, ne? Takže tenhle úspěch je i tvůj," pousmál se. „Fajn, a teď se jde za Žofkou," dodal a jistým krokem vyšel ze třídy.

Cestu do družiny měl Boris zažitou, podnikl ji již mnohokrát a když na to přišlo, tak by ji dost možná zvládl dát i se zavřenýma očima. Tu zatočí doleva, tu doprava, vydá se po schodech nahoru a tadá! Hotovo. Šlo o vskutku rutinní záležitost a Boris věřil, že ho v tomto ohledu nedokáže nic překvapit. Jenže omyl. Jakmile stanul v cíli, tak se mu před očima objevil nevídaný obrázek.

„Možná, že za to může bouchnutí do hlavy!" výskla Žofka k někomu dalšímu.

„Ale copak?" ušklíbla se Rebeka. „To jsou u vás v rodině všichni praštění?"

Boris na moment zamrzl a vůbec netušil, co si o tom všem má myslet. Povedlo se mu zachytit jen kousek jejich konverzace a on nedokázal říci, zda šlo o něco dobrého, či ne.

„Ehm, Žofi?" odkašlal si a ohlásil tak svůj příchod. „Co se to tady děje?"

„Řešíme praštěnost!" oznámila mu Žofka s nevinným úsměvem a pak se obrátila zpět na Rebeku. „Táta mě jednou omylem pustil na zem. Nepustil tě náhodou taky někdo na zem?"

„Tak to určitě ne," odsekla. „Ale něco v tom musí být. Proč je vidíme jenom my?" pokračovala zamyšleně. „Musí to být něco hodně konkrétního, ale co?"

„Obě jsme šikovný!"

„Tsk, když myslíš. Ale měly bychom na to přijít co nejdřív. Nelíbí se mi, že máme něco společnýho a já nevím, o co jde."

„Neměj strach, ať už je to cokoli, určitě je to něco dobrého," řekl Boris a vzal sestřičku za ruku. „Měla bys být ráda, že máš něco ze Žofky."

„To jako vážně?" odfrkla Rebeka. „A co je na tom prckovi tak speciálního?"

„Ale já už jsem velká holka!" zaprotestoval onen prcek.

„My víme, Žofi," zasmál se Boris. „Jsi velká holka, princezna všech duchů, budoucí prezidentka kosmické organizace, velká módní návrhářka a samozřejmě předsedkyně čtenářského kultu pro návštěvníky z jiných hvězd," zazubil se na ni a poté zahlásil paní družinářce jejich odchod.

„To toho máš docela dost," zasmála se Rebeka. „A když už jsme u těch návštěvníků z cizích hvězd," dodala k Borisovi. „Teď si před svým heliem možná hraješ na velkého autora, ale co když jsme psali tu charakteristiku, no?"

„Co?" zaváhal a poté vykulil oči. „To ne!" vyhrkl.

„Co ne?" zaváhala Žofka, avšak žádné odpovědi se jí nedostalo. „Tak co ne?!" zopakovala netrpělivě.

„Měli jsme popsat postavu z pohádky," dala se Rebeka do vyprávění, „a tady pan Březina mluvil jenom o tom, jak má princezna krémovou pokožku, krémově bílé zuby a uši, které jsou jako kousky krému. Upřímně, lidé s alergií na laktózu by se zbláznili."

„Každý nějak začínal!" bránil se Boris. „A počkej, ty si to pamatuješ?"

„No, a?"

„Pamatuješ si moje psaní!" rozzářil se. „Takže to muselo být dobré!"

„Pamatuju si i to, jak mi nějaký dítě v jídelně hodilo šavli na boty," odsekla. „Nic extra za tím nehledej. A být tebou," obrátila se opět k Žofce, „hlídám si ledničku. Aby vám tady mistr nevybrakoval při dalším psaní třeba jogurty."

Jakmile to dořekla, tak s ležérním krokem opustila chodbu. I Boris následoval jejího příkladu a vydal se se Žofkou ke schodům.

„A vůbec nic si z Rebeky nedělej, Žofi," oslovil sestřičku, „ona je..."

„... kamarádka?" dokončila za něj větu.

„No, tohle slovo bych asi úplně nepoužil," ušklíbl se. „Spíš je to pěkná potvora."

„Byla smutná. Proč je smutná, Borku?"

„Co já vím," odfrkl.

„Asi dostala špatnou známku," pokračovala Žofka zamyšleně. „Napadlo mě, že Luose vidí jenom jedničkáři, ale ona, že neee. Že dneska by ho neviděla. To máte tak moc těžké testy?"

„Těžké?" zopakoval po ní s podivem. „To ne, dneska jsme nic nepsali. Jenom jsme dostali zpátky slohovky, ale učitel všechny chválil, tak... " Najednou se zarazil. „To ne, vždyť to bylo děsně jednoduchý," zavrtěl nesouhlasně hlavou. „To nemůže být ono. Z úvahy mají všichni jedničky, to se nedá zkazit."

„Vážně?" podivila se Žofka.

„Jasně, vždyť je to jenom o přemýšlení! A přemýšlet umí úplně každý," dodal jistě.

„Třeba přemýšlí jinak," zazubila se na něj Žofka.

„Jak jinak? U úvahy se prostě přemýšlí, takhle jednoduchý to je. Jenom píšeš, co tě napadne. Zvládne to úplně každý!"

Pro Borise znamenala úvaha skvělé odreagování. Tehdy v hlavě neměl žádné roztroušené korálky, jen jednu dlouhou šňůru, kterou postupně plnil. Stačila mu chvilka, aby se zamyslel nad tématem a už navlékal. Boris za ta léta psaní přišel na to, že když dá do vět fráze jako „myslím si", „domnívám se" a „věřím", tak i kdyby napsal naprosté blbosti, dostane pěknou známku, protože nad tématem co? Uvažoval! Taková jednoduchá záležitost to byla a nikdy předtím by ho nenapadlo, že někomu může toto pomyslné navlékání dělat problémy. Že někdo přemýšlí... jinak.