Amica | HP

• 33 •

Loučení přišlo brzy. Věnovali si ještě jedno pořádné objetí, než se každý vydal svým směrem. Kate nezapomněla dodat, ať s jeho vařením koprovek nechá alespoň na Vánoce. Načež se on jen zašklebil a stejně, i s posvátnou opatrností věnované krabičce, vešel do jeho soukromé míchárny rajských omáček.

Na Grimmauldově náměstí touto dobou panovala již ranní pohoda. Celé obyvatelstvo domu sedělo u stolu a poklidně konzumovalo výbornou snídani od ještě lepší hostitelky. Klid byl narušen až neohlášeným zvukem od krbu, nad kterým každý alespoň trošku povyskočil.

„Kate, mysleli jsme si, že jsi už utekla." Ozval se ihned pobaveně Harry s každodenní neupravenou čupřinou na hlavě.

„Také vám přeji dobré ráno." Zasmála se jim. Co to s těmi lidmi dnes je?

„Neříkám, že mě to nenapadlo." Zašklebila se na majitele domu v tu chvíli, co přešla ke svému volnému místu. „Musela jsem si jít ale vyřídit ještě jednu Santovskou roznášku." Mrkla na všechny. Nebylo pochyby, že nikomu nedošlo, o kom byla řeč.

V tu chvíli každý naopak koukl, co to drží v dlaních.

„Přivítejte mé nové miminko." Zasmála se a prstem několikrát mláďátko pohladila po hlavičce. Nakonec jej předala do dlaní Harryho, který ji zaujatě poprosil o pohlazení. „Mám rozhodnuto, jmenuje se Blue." Odpověděla na nevyslovenou otázku a už, už se nadechovala k výkladu o zajímavém křížení, když jí přistály dvě velké dlaně na očích.

Leknutím lehce vyjekla a nadskočila. Nechápavě nakrčila obočí a začala si v duchu přepočítávat, kolik že to lidí zahlédla u stolu. Zdálo se, že nikdo nechyběl. Tak o koho se teda jedná? Zároveň neslyšela žádný povyk, o nečekanou návštěvu tedy taky nešlo.

Nebylo vysloveno žádné slovo, ani když se lehce nervózně zeptala, o koho se jedná. Netrvalo ale dlouho a mozek jí začal konečně fungovat. Mluvilo se o nějakém velkém překvápku, které mělo dojít až dnes. Nebyl to tedy žádný balíček, ale ono překvápko došlo po svých. Doslova. Severus? Ne, nebylo by to možné a navíc, pro děti by to zrovna nějaké nejradostnější překvapení nebylo. A ještě k tomu jeho ruce moc dobře znala. Byly nečekaně jemné, jen s pár mozoly od práce s nožem.

Tyto ruce už jen svojí texturou jasně vypovídaly o každodenní tvrdé práci. Nebyly ale hrubé, na své poměry její víčka držely až s nečekanou jemností a něhou. Potřebovala ještě nějaké indicie. Podle napínavého ticha jí došlo, že danou osobu musí znát. Nějakou představu v hlavě už měla, bylo to ale možné?

Zdvihla ruce a pomalu je položila na ty neznámého. Pomalu jela kousíček po kousku nahoru po pažích, v hlavě rýsujíc si obrázek. Definitivní rozhodnutí přišlo až v tu chvíli, co narazila na tlustý proužek kůže s jinačí texturou, který se táhl po celé délce levého předloktí.

„Charlie?!" Zalapala po dechu nevěříc svému úsudku. Rychle cizincovy ruce sundala ze svých očí a namístě se otočila. A opravdu, koukala do větrem ošlehané tváře vysokého svalnatého zrzka. „Charlie!" Vykřikla nakonec s nadšeným smíchem, který jí oplatil. Mrštně překonala vzdálenost a radostně mu skočila kolem krku.

Mladík ji nadzdvihl a několikrát s ní zatočil ve vzduchu. Opravdu, co těm lidem dnes je?

„Kate, tak rád tě vidím." Zasmál se konečně, jakmile ji položil na zem a z dálky napnutých paží si ji důkladně prohlédl. „Vidím, že ti krásy neubylo." Šibalsky na ni mrkl a znovu obejmul.

„Naopak tobě přibylo nějakých těch jizev." Protočila nad ním očkama a prstem pohladila jizvu táhnoucí se od konce pravého obočí až po půlku tváře. Na šarmu mu ale nijak neubrala. Naopak přidávala na mužnosti ještě více a jeho přirozenou přitažlivost zněkolikanásobila.