Amica | HP

• 21 •

To, že nebyla včera jediná, která to na gauči zalomila, zjistila při ranním dlouhém probouzecím průzkumu. Ráda by tvrdila, že důvodem jejího probuzení byly sluneční paprsky, které ji začaly lechtat na tváři a svojí vřelostí ji vítaly do dalšího dne. Tuto alternativu musela merlinžel z mysli vymanit a znovu zapátrat, co že ji to vlastně vyrušilo z tak krásného spánku, kterého se jí za posledních několik dnů nedostalo. Po chvíli konečně zjistila, že se nejspíš jedná o nějaké podrážděné mručení, ale dál se jím nezabývala, představa spánku byla mnohem lákavější. Proto se znovu, upadajíc do dalších snů, na své krásně vyhřáté měkoučké matraci zavrtěla. Ze spánku ji ale znovu vyrušilo další zamručení, které se snažila zahnat stejným pohybem, jako před chvílí.

„Ještě jednou se zavrtíš a přísahám Merlinovi, že budeš příště jako matrace sloužit ty." Ozvalo se jí tentokrát mnohem hlasitější zavrčení kdesi za hlavou, které svým hlubokým tónem rozvibrovalo okolní vzduch.

Až tato slova jí nadobro překazila vytoužený delší spánek. Konečně se tedy přemohla a pomalu otevřela očka. Jen s velkým sebeovládáním se pořádně neprotáhla, jelikož jí začala postupně docházet celá situace. Ta velice pohodlná matrace pod ní nebyla její postel, ani pohovka. Bylo to tělo jejího dlouholetého přítele, na kterém byla rozvalená jak široká, tak dlouhá. Přesněji řečeno se chudák Severus celou noc kroutil na nepohodlném nábytku, zatímco Kate se na břichu rozvalovala na jeho maličkosti. Museli se totiž během spánku nějak překopat, jinak by asi mladší z nich byla už dávno velice nepříjemně zavrtaná v zemi sklepení. Zelená pohovka totiž neoplývala rozměry pro dvě osoby. Pro lektvaristu to nemohlo být nic, co by mu přivodilo smrt, právě díky její drobnosti a malé váze. Ovšem, kdo by chtěl spát celou noc na nepohodlném gauči s velkým vrtícím se klíštětem na sobě. Až po delším přemýšlení jí docvakl úplný význam slov.

„Říkáš tedy, že bude nějaké příště?" Pozdvihla s rošťáckým úsměvem hlavu, díky čemuž se jí dostal přímý pohled do jeho obličeje. Nezapomněla při tomto gestu ještě párkrát zakmitat s obočím a mrknout. Musela ovšem také zadržovat pobavený úsměv, který se jí při zjevu před sebou dral do tváře.

„Pokud chceš vypadat po zbytek života jako palačinka, tak klidně." Pohodil lhostejně rameny a odhrnul si z obličeje pár zrzavých vlasů, které se mu tam díky rozcuchu dívky na jeho hrudi dostalo. Lhostejnost ale po pár sekundách vyměnila podmračená grimasa, která se mu na tváři začala rýsovat ihned, co zaregistroval, že zelenoočko zadržuje smích. „Je tu něco k smíchu Scamanderová?" Zamručel uraženě. V ten moment se Kate rozesmála naplno.

„Nic, jen máš krásný ranní rozcuch. Vidět tě takto jako student, jmenovka 'bradavický postrach' by opravdu vymizela. Hlavně, když máš teď plnohodnotného růžového soupeře." Chechtala se dál. Při pohledu na něj to opravdu nešlo zastavit.

„Být tebou tak ihned přestanu, nebo se stanu tvým profesorským postrachem." Pohrozil jí ihned a sláva, to zabralo opravdu dobře. Ač by si nikdo nedokázal představit Snapea, který někoho lechtá, Kate si byla plně vědoma jeho vědomostí ohledně její lechtivosti a účinných místech, stejně jako jeho pomstychtivosti. Raději se proto uklidnila a párkrát mu pro usmíření jeho vlasy prohrábla a upravila. Však ona moc dobře věděla, jak moc nemá rád, když se mu někdo v havraních kadeřích vrtá. Dále si také nedokázala odpustit jedno pořádné protáhnutí, které se nemohlo obejít bez několika ostrých poznámek.

„Mně se nechce." Zahuhlala mu kamsi do hrudi, když svůj první pokus o vstání prohlásila za neúspěšný. „Prosím, nemůžeme dnes prostě neučit." Vydechla a znovu se ho chytila ještě pevněji než před tím.