Roztrhaná ozonová díra aneb Cáry pocitů a myšlenek

Večer

Jak tak sedím
na autobusové zastávce
a po vlhký silnici jezdí auta,
ne moc, ne málo,
mám takový zajímavý pocit.
Jako kdybych byla ve filmu,
nebo něco takového
okolní děj se odehrává kolem mne
a já tu tak sedím a prohlížím si
to dění.
Je večer.

Ulice je potemnělá,
podél chodníku svítí lampy.
Občas tu projede málo aut
a jindy mnoho najednou.
Všichni nejspíš spěchají domů.
Je to zajímavé.
Opravdu vypadají,
jako kdyby pospíchali.
Nedivím se.
Taky už bych nejradši byla doma.
Je mi trochu zima.
Křehkou mi prsty na rukou
i na nohou.

A najednou jedna lampa problikne.
Její světlo se odráží
v okně s novým rámem.
Zbytek domu však působí ošoupaně.
Dveře jsou staré, poškrábané a modré
a místy není omítka,
jsou tam vidět bílé cihly.
Jako kdyby byl nově postavený,
ale mám pocit,
že tu takhle stojí už dlouho.

A kousek ode mě sedí mladý pár,
nebo možná kamarádi.
Jsou velmi hluční,
nahlas se smějí
a v rozhovoru,
který se podobá
spíš vykřikování náhodných slov,
nešetří vulgarismy
a anglikanismy.
A to se mi nelíbí,
ale ať si každý je takový,
jaký být chce.

Kromě partičky teenagerů
s cigaretami v ústech
tu moc lidí není.
Jsou slyšet jen auta
a ten mladý pár,
možná kamarádi.

Začal cinkat přejezd.
Přijel vlak,
asi z Brna.
Za chvíli sem na zastávku
jistě přijde plno lidí,
kteří chtějí pokračovat v cestě domů.
A taky že jo.
Přišli a už tu nesedím sama.
Například kluk s futrálem od pozounu.
Asi bych to nepoznala,
kdybych nevěděla,
že na něj hraje.
Je to černý futrál,
podobný všem jiným futrálům.
Například od houslí.
Dál tam byla paní
s velkou taškou,
asi s nákupem.
No a ostatních jsem si moc nevšimla,
ale bylo jich tam dost.

Je mi zima.
V mém mobilu jsou
už jen čtyři procenta baterie.
Nohy mi mrznou
a víčka těžknou.
No vida.
Už jede autobus.
Konečně můžu také
spěchat domů.