𝙉𝙚𝙫𝙚𝙧 𝙛𝙤𝙧𝙜𝙚𝙩 𝙮𝙤𝙪 |𝙏𝙤𝙢 𝙃𝙤𝙡𝙡𝙖𝙣𝙙 𝙁𝙁| ✔

𝐗𝐈.

MIIA - Dynasty

≪•◦ ❈ ◦•≫

Rozrazí se dveře od mého pokoje. Z nečekaného zvuku sebou cuknu a vyletím do sedu. Stojí tam moje máma. Vypadá, jako kdyby ji někdo uvařil jídlo, a poté ji ho nečekaně snědl.

Nahání mi strach a cítím, jak mi vyskakuje husina. Takový pohled má jen, když se stane něco špatného. Pamatuji si, když jsem tajně odešla z tréninku, protože jsem byla líná a nechtělo se mi sportovat.

Místo tréninku jsem šla se Susan pryč, tehdy ještě nehrála fotbal. Bylo spousty důvodů, proč ten den byla naštvaná.

Odešla jsem z tréninku, bez toho aniž bych něco řekla, šla jsem se Susan místo toho a ona za to všechno platí. Když na mě zakřičela, že si ničeho nevážím, rozbrečela jsem se jako kdyby to byl můj poslední den života.

,,Alexandro," Ten důraz mě dost probere na to, abych byla připravená na vše. ,,můžeš přijít dolů? Promluvíme si." Práskne s dveřmi.

Prohrábnu si nervózně vlasy, div si je nevyrvu. Mohlo to být cokoliv. Neuklidila jsem nádobí, možná se dozvěděla to s Maxem a kluky.

Napadají mě spousty důvodů proč by byla naštvaná. Jedním jsem si jistá. Určitě zjistila, že jsem včera byla pryč.

Sejdu dolů ze schodů. Sedí na židli a netrpělivě přejíždí prstem okraj hrnku. Sevře se mi žaludek. Nikdy v životě jsem si nebyla tak jistá, že se blíží konec mého života.

Snad to nebude tak zlé. Třeba jen dělám z komára velblouda. Dojdu k bíle natřenému stolu a sednu si na židli. Složím si ruce a položím je na stůl.

,,O čem jsi chtěla mluvit?" Můj hlas je skřípavý. Určitě se mi zvýšil krevní tlak. Průměrná tepová frekvence je cca sedmdesát šest úderů u žen. Já jich teď můžu mít teď i nad sto.

Cokoliv se v mém těle projevuje, musí už to skončit. Protne mě pohledem. Olízne si ret a sklopí oči k hrnku.

,,Nechceš mi říct kde jsi včera byla?" Její oči mě protnou jako lasery. Polknu. Mám ji lhát, nebo říct pravdu?

,,Mami-" Přeruší mě.

,,Je ti osmnáct let. Za chvilku budeš maturovat. Jsi rozumná, tedy jsem si to myslela. Kde jsi včera byla?!" Zvedne hlas.

,,Víš jaký jsem měla strach, když jsem zjistila, že jsi pryč. Bála jsem se, málem jsem volala policii." Mlčím a jen na ni tupě zírám. Chtěla bych něco říct, opravdu, ale nedokážu se obhájit.

,,Kam s ním chodíš?" Vykulím oči.

,,S kým?" Nechápavě na ni koukám.

,,Probudilo mě ranní startování auta. Bylo to kolem půlnoci. Pak jsem slyšela jak se tajně plížíš kolem baráku. Kam jsi šla?" Ona mě slyšela.

Mohla jsem si uvědomit, že by mě mohla slyšet. Moje máma má uši jako německý ovčák, nikdy ji nic neunikne.

,,Alexandro začni mluvit. Co s ním máš?" Co s ním mám? Vidí ve mně zklamání? Je to opravdu tak špatné? Jsem špatná dcera?