Možná se skupina přátel dostala z labyrintu, jenže co když je tam venku čeká ještě něco horšího?
Callie pokračuje ve své cestě, ve svém příběhu, ale tentokrát, aby našla cestu z labyrintu, hledala cestu na bezpečné místo.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
,,Pochybuju, že je to pouhá kontrola."
-*-*-*-👣-*-*-*-
,,NE!" Zakřičela Callie s Thomasem společně a už začali brečet všichni.
Jenže Callie plakala snad nejvíc. Zasáhlo ji to dokonce více, jak smrt její matky. Callie ho brala jako svého malého bratra, kterého musela chránit.
Jenže jak se zdálo, tak selhala.
,,Chucku, prosím prober se. Slíbil jsem ti, že tě dostanu k tvým rodičům." Řekl Thomas. ,,Chucku, prosím. Musíš otevřít oči, musíš se vzbudit." Vzlykla Callje. ,,Chucku, dokázali jsme to, jsme venku. Promiň." Vzlykl tentokrát Thomas.
K překvapení všech dovnitř vtrhli vojáci a začali všechny odvádět ven. A Callie a Thomase museli táhnout násilím, aby je od tama dostali.
Vyvedli je ven, kde na ně čekal vrtulník, do kterého se všichni naskládali, aby mohli vyrazit pryč.
,,Nebojte, už jste v bezpečí." Řekl jeden muž.
Jakmile byli vysoko, skupinka dospívajících se podívala z okna, žektereho mohli spatřit celý labyrint a Plac.
Callie si myslela, že se bude radovat, jakmile se dostane ven, jenže nebyl důvod se radovat.
Ano, dostali se ven, jenže o kolik lidí museli přijít.
-*-*-*-👣-*-*-*-
Callie se ta vzpomínka přehrávala stále dokola po celou cestu vrtulníkem.
Nedokázala myslet na nic jiného, než na to, koho ztratila, o kolik lidí přišla, kolik přátel zemřelo.
Možná byla unavená a měla chuť zavřít oči, jenže věděla, že jakmile se o to jen pokusí, bude to pro ni ještě horší, protože vše prožije ještě jednou, i když pouze ve snu.
Callie se opírala o Newta, který ji objímal kolem pasu, zatímco se snažil aspoň trochu si odpočinout a Callie si hrála s dřevěnou figurkou od Chucka.
Nemohla uvěřit, že ho ztratila, že ten malý chlapec zemřel. Byl pro ni jako bratr a zasloužil si žít.
Callie zvedla hlavu a podívala se na krajinu pod nimi. Nevypadalo to zrovna nejlépe, ale zrovna moc vidět, když už se setmělo a byla noc.
Callie nevěděla, kam s nimi letěli, ale nemyslela si, že to bude na dobré místo. Nedůvěřovala lidem, kteří je "zachránili".
Ale co čekat, Callie nevěřila téměř nikomu.
Zbytek cesty skutečně rychle uběhl a nakonec začali přistávat velké velké a velmi osvětlené budově.
Callie nechápala, proč je tak rychle hnali z vrtulníku a rovnou do budovi. A ještě více jí přišlo divné to, že kolem stali vojáci se zbraněmi a mířili na něco, co bylo nejspíše za nimi.
