Fate? Maybe. ~Larry Stylinson~//CZ

reef

Mám s tímhle příběhem pokračovat? Popravdě?  Úplně jsem na něj zapomněla :D Teď jsem se šla podívat do rozepsaných knížek a našla tu toto, tak co myslíte?

Louis

Samota.

Jen tímhle jedním slovem můžu popsat tuto chvíli.

Stojím na útesu. Fouká neskutečný vítr.

A já tu stojím jen v triku. S myšlenkami na smrt. Na sebevraždu.

Skok z útesu. Je to ten nejlepší způsob se zabít? Rozhodně ne. Ale je bolestivý a celkem dlouhý. Nevíte jak dopadnete, jestli umřete hned nebo to bude nějakou chvíli trvat.

Ale smrt je jistá ve více procentech než přežití. A to je přesně to po čem toužím.

Nebo, já ne ale několik, možná i desítek lidí určitě.

Moje myšlenky běhaly v mé hlavě takovou rychlostí, že jsem je nestíhal ani pobírat.

Jediné vím určitě, všechny ty myšlenky se točily jen okolo toho že to mám udělat. Že mám ukončit tento nesnesitelný život.

Přiblížil jsem se ke kraji útesu, připraven to ukončit.

A tak jsem to udělal. Nebo teda pokusil se, kdyby mi v tom něco, nebo spíše někdo, nezabránil.

"Hej!" ozvalo se za mnou, řekl bych že ten člověk si mě musel všimnout už dřív, protože byl hned u mě a už mě stahoval zpátky z kraje útesu, takovou rychlostí až jsme oba spadli, a já dopadl na něj.

To jsem ještě netušil, že tento člověk změní můj příšerný život na něco dokonalého.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Harry

Nejlepší na pročištění hlavy je procházka někde v klidu, kde vás nebude nikdo narušovat ne?

Právě teď je přesně tohle to co dělám.

Procházím se opuštěným lesem. Okolo mě jsou něco jako skály. Útesy.

Útesy pod kterými je vody tak po ramena, možná ani to ne.

Čekal jsem že zrovna tady nikdo nebude.

Tohle místo navštěvuji hodně často, a nikoho jsem tu zatím ani jednou nepotkal.

Chodíval jsem sem v mém nejhorším období.

Co bych však nečekal, bylo to, že uvidím stát na nedalekém útesu mladého kluka.

Pomalu jsem k němu přicházel. Vypadal zamýšleně. Vážně by mě zajímalo co se mu honilo hlavou.

Kdybych to opravdu věděl, asi bych změnil názor.

Byl už jsem kousek od něj, když udělal krok vpřed ke konci útesu. Malém se mi zastavilo srdce.

Rychle jsem k němu doběhl, ten poslední kousíček co mi zbýval, a stáhl jsem ho zpátky. Asi jsem použil trochu víc síly, protože jsme oba skončili na zemi, a on na mně.

V ten moment mi došlo že se chtěl zabít. Mé srdce vynechalo nekolik úderů. Tak mladý.

Kolik mu může být? 18? 19? Nějak tak si myslím.

V moment kdy jsem z pod něj vylezl a posadil ho, se složil. Doslova.

Začal usedavě plakat. Celý se otřásal. Byl v koncích.

Trochu jsem zariskoval, a přitáhl si ho do náruče.

Ten malý klučina sebou cukl, myslím že ze strachu. Ale pak mi obmotal ruce kolem pasu a rozvzlykal se snad ještě víc.

Jak dlouho a co musí prožívat, že se pokusil spáchat sebevraždu?

Mé myšlenky mi kolovaly v hlavě jak nějaký stroj. Rychle a zběsile.

Stále jsem ho držel u sebe a nepouštěl. Vím co člověk potřebuje v nejhorších chvílích.

"Hej hej, notak shh, zkus se uklidnit ano? Z hluboka dýchej" promlouval jsem k němu jemně, mezitím co jsem ho hladil po zádech.

Když se po chvilce uklidnil, zeptal jsem se ho: "Povíš mi co se stalo? Proč jsi se snažil skočit?"

Upřel na mě svá modrá kukadla a zakroutil hlavou v záporu. Vypadal vyděšeně.

"Hej, klid. Nemusíš se mě bát. Jsem psycholog, můžu ti pomoct ano?" mluvil jsem k němu tiše, abych ho ještě víc nevyděsil.

Stále na mě koukal tak že mi nevěří, ale já to chápal přece jen jsem cizí člověk.

"Chtěl jsem se zabít" zašeptal jako kdyby tomu ani on sám nevěřil.

"Jo to já vím" povzdechl jsem si. "Ale povíš mi co tě k tomu donutilo?" pohladil jsem ho po tváři. Stále koukal upřeně do mých očí.

"Já- Všichni říkali že to tak bude lepší. Jsem nemocný. Nikdo mě nemá rád" šeptal a po jeho tvářích se spustily další slzy.

Chytl jsem jeho tváře do dlaní a opatrně mu je setřel.

"To není pravda ano? Nikdy není dobré aby člověk zemřel. Jak jsi nemocný? Máš nějakou vážnou nemoc?" ptal jsem se. Dobře, možná to bylo neslušné, ale chtěl jsem mu pomoct.

"Ne" zašeptal. "Jsem gay" podíval se na mě se strachem v očích. Bál se, že bych ho odsoudil jako ostatní.

"Ale notak, to přece není nic špatného. Vím čím si podcházíš, sám jsem to zažil. Jsem taky gay. Pomohu ti ano? Pomohu ti aby jsi se nestyděl za to kdo jsi. Aby jsi se nebál dát najevo kdo jsi" zašeptal jsem k němu. Koukal na mě tak udiveně.

Po chvíli co na mě jen koukal mi skoro až skočil kolem krku a rozplakal se mi do ramene.

"Shh je to dobré, se mnou jsi v bezpečí" šeptl jsem k němu a hladil ho po zádech a po vlasech.

"Děkuji" zavzlykal.

"Notak klid, mám tě odvést domu?" zeptal jsem se ho, v tu chvili jsem ucítil jak se napjal a začal okamžitě kroutit hlavou.

"N-ne domů ne, já vlastně nemám domov. Vyhodili mě. Nemám kde být" vzlykal.

"Sh, vezmu tě k sobě ano? Nemusíš plakat" utěšoval jsem ho.

Nejdříve na mě nedůvěřivě koukal, ale poté kývl.

Problém nastal když se mě nechtěl pustit.

Vzal jsem si ho do náruče a odnesl jsem ho do auta, které jsem zaparkoval nedaleko odsud.

Celou dobu se mě držel jako klíště.

"A dream is just a dream, until you decide to make it real" -HS

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Tak jo, máme tu další kapitolu, je trochu delší než ty dvě předtím.
Už se tam konečně začíná něco dít.
Pokud najdete nějaké chyby určitě mi dejte vědět, hned je opravím ;)
Tak snad se vám bude líbit.

All the love.