Why is love life so short?

Kapitola 4

Když jsem se probudil tak jsem ležel ve své posteli. Během toho, co mi Kimi četla jeho dopis, tak mi přišlo jako bych slyšel jeho hlas, jak mi to potichu našeptává. Nemohu se toho zbavit, zase to šeptá. „Miluji tě... nezapomeň na to... je to holý fakt." Nemohu myslet na nic jiného. Slyším to, asi jsem se zbláznil.

Mněl jsem sen, o tom jak jsem zase v jeho náručí a objímám ho, ale držím ho tak pevně, že se rozpadl na prach. Poslední co mi stihl pošeptat do ucha, bylo „Omlouvám se."

Sedl jsem si a nohy si přitáhl blíž k tělu. Slzy se mi spustily automaticky. Kapaly, tekly a pálily jako jed, který se pomalu vpíjí do oblečení a vytváří si cestu k srdci. Najednou se rozrazily dveře ale já jsem hlavu nezvedl. Tato osoba ke mně hned přiskočila a vzala si mě do velkého obětí. Poznal jsem ho podle voňavky, byl to Rin. Konejšivě se mnou houpal ze strany na stranu. Nic nepomáhalo, ba si myslím, že jsem dokonce brečel i víc. „To bude dobrý, zpraví se to, uvidíš." Během toho, co to říkal, mi začal prstem dělat kroužky na zádech. Mé slzy teď tekly i na jeho triko a vypalovaly tam díru jako nějaká kyselina. „Jsem tu vždy pro tebe, víš to že?"zeptal se Rin. Odpověděl jsem pouhým kývnutím hlavy, které nemohl vidět, nýbrž jenom cítil jak ho má brada bodla do ramene.

Seděli, jme tam takhle v objetí asi půlhodinu a pak se mě zeptal, jestli mám hlad. „Docela jo." Mojí odpověď potvrdilo zakručení v mém břiše. Rin se jenom zasmál a vstal z mé postele. Také jsem vstal ale moc rychle, takže se mi zamlžilo před očima a já dopadl znovu nazpátek. Zvedl jsem se tedy znovu ale tentokrát pomalu.

Když jsem se konečně dokázal postavit tak jsme došli do mé kuchyně, kde bylo nachystané jídlo od Kimi, která, jak jsem se dozvěděl, musela do své druhé práce. Kimi, Rin a já máme dvě práce. Ne, že by nám neplatili dobře v té první. Ale jedna je koníček, který by nás sice uživil, ale máme moc volného času. Já teď do své druhé práce chodit nemusím. Pracuji jako pomocník v otcově firmě takže tam zaskočím, jen když potřebují pomoc, taková práce na malý úvazek.

Jídlo jsme si dali do mikrovlnky a čekali jsme na ten otravný zvuk, který nám oznámí, že je jídlo hotové. Během toho čekání mi Rin dal nový telefon již s uloženými kontakty, takže jsem poděkoval a dal si telefon do kapsy. Pípnutí se ozvalo a já hned letěl pro naše jídla, ale neuvědomil jsem si, že bude horké, takže jsem se spálil o talíř. Ani to moc nebolelo. Jen jsem to opláchl vodou a šli jsme jíst. Byla to hovězí polévka Pho, má oblíbená.

Když jsme se najedli, tak jsem dal talíře a hůlky do myčky a zapnul ji. Rin už musel jít, za půl hodiny mu začínala směna. „Tak ahoj, přijdu za tebou po práci, to už by tu mněla být i Kimi. Buď na telefonu!"řekl mi a pak odešel. Když jsem ho viděl z okna mého apartmánu již venku tak jsem šel do kuchyně. Otevřel jsem šuplík s příbory a vytáhl jsem si nůž. I s tím nožem jsem se vydal do ložnice. Kde jsem si sedl na zem vedle postele a opřel jsem si o ni hlavu. Chystal jsem se udělat důležité životní rozhodnutí.

I přes to, že jsem věděl, že mě nikdo neslyší, jsem na hlas řekl jednu větu. „Když on nemůže za mnou, půjdu tedy já za ním." Přiblížil jsem ledové ostří k mému zápěstí a přejel jsem po něm. Za čepelí se tvořila červená skvrna. Bolelo to, ale já jsem věděl, že Dazaie to bolelo víc, i když jeho bolest byla krátká. Tedy doufám, nikdo mi neřekl, kam přesně se střelil.

Znovu jsem přejel nožem po paži. Objevila se ta samá čára jako předtím. Pomalu z ní vytékala teplá, červená tekutina. Tento postup jsem opakoval ještě dvakrát. Ruce i nůž se zbarvily červeně. Ale krev nebyla jediná tekutina, která teď teče. Jsou tu i mé slzy, které dopadají na mé rány. Nebrečel jsem bolestí, spíše štěstím, že budu zase s ním. Cítil jsem, jak se z mého těla pomalu vytrácí teplo. Začala být mi zima. Položil jsem nůž vedle sebe a zavřel jsem oči. Čekal jsem, až se setmí nebo uvidím světelný tunel. Ale nic, jen temnota.