Why is love life so short?

Kapitola 1

Je skoro osm hodin večer a já tu stojím před stolem s alkoholem. Můj otec, velmi významný muž má dnes padesáté narozeniny. Pozval spoustu vysoce postavených lidí. Ale mne už nudí být ta známá tvář, které se dostává chvály jen kvůli otci. Dokázal bych uskutečnit své úspěchy i bez jeho pomoci. Nepotřeboval bych ani jeho finanční podporu, z kreslení mang si vydělávám slušný balík.

Zase ke mně přicupitaly dívky na vysokých podpatcích. Mají ty stejné a otravné otázky na můj doprovod. „Je hezká?" zeptala se jedna ze slečen. Žena, pomyslel jsem si. Jaká bizardní představa. Nikdy bych nemohl mít něco se ženou. „Můj doprovod je ten nejhezčí a nejmilejší člověk, kterého znám." nedokážu si představit nikoho jiného na jeho místě je prostě nenahraditelný. I kdybych procestoval celý svět tak bych nenašel stejného člověka. Má milou povahu a vždy mě chrání. Kdyby se mi něco stalo tak by mi věnoval své zdraví, jen aby mi pomohl. Zkrátka by mi snesl modré z nebe.

Rozrazily se dveře, ale já byl asi jediný, kdo se otočil. Stál tam on, Dazai můj přítel. Mněl na sobě otrhané kalhoty s řetízky a černé tričko. Divím se, že se na něj nekouká víc lidí. Máme tu přísný dresscode, všichni musí mít oblek nebo večerní šaty sladěné ideálně do nebeské modři. Rozešel se, přímím a rychlím krokem směrem ke mně. Chci ho pozdravit polibkem, ale on mne chytí za ruku a odchází se mnou do vedlejší místnosti, kam je zákaz vstupu, protože tam nefunguje světlo. Nechápu to. Něco není v pořádku, musím zjistit co.

Přitlačil mě na zeď a spojil naše rty. Když se odtáhnul, tak mu po tváři tekla slza nebo alespoň myslím, je tu moc velká tma. „Děje se něco?" když jsem vyslovil otázku tak jsem položil svou dlaň na tvář, po které před chvíli nejspíše tekla slza. „Musíme si promluvit." řekl Dazai se smutkem v hlase. „Můžeš mi říct cokoliv, snesu to, vždyť tě miluji." poslední tři slova jsem pronesl tišeji než vše ostatní. „Právě v tom je ten problém! Musíme to ukončit." Docela jsem se bál, když na mě začal řvát. „C-co to ř-říkáš? Vždyť se navzájem milujeme." Po tvářích se mi začaly kutálet slzy. „Byl jsem s tebou jen kvůli penězům a slávě." To nemůže být pravda. Proč něco takového říká? Chytil jsem ho za ruku. „Ale já tě miluju." Mé slzy tekly proudem. „Neříkej kraviny!" Při těchto slovech jsem dostal pěstí do obličeje. Následně se otočil a odešel.

Nechal mě samotného v temné místnosti. Svezl jsem se po zdi k zemi a nechával své slzy téct na studenou zem. Náhle se k slzám přidala teplá krev, která mi tekla z nosu. Vyndal jsem si kapesník z náprsní kapsy a začal jsem ji utírat.

Když už byly všechny slzy, které jsem mohl vybulit venku tak jsem se zvednul a odešel z té tmavé místnosti, která mi naháněla strach. Po té co jsem vyšel tak na mě ty již zmíněné slečinky koukaly jako péro z gauče. Je mi jedno, jestli vše slyšely. Mávnutím ruky jsem se rozloučil s otcem a šel jsem do garáží. Sundal jsem svou helmu z řidítka a nasadil jsi ji na hlavu. Sedl si obkročmo na mou motorku a vyrazil domů. Byl jsem skoro v půli cesty, když se mi začala v hlavě znovu přehrávat ta scénka. Pomalu ale jistě mi začaly téct slzy. Bylo jich tolik, že jsem nic neviděl. Dokonce jsem přehlédl kamion, který stál na parkovišti. Poslední co si pamatuji před tmou je bolest a to ukrutná. Neměl jsem v tomto stavu řídit.