Alpha and his sunshine (Chanlix)

„miluješ mě?"

„miluješ mě?”

Felixovi se v tu chvíli zatajil dech. Určitě si k Chanovi vypěstoval za tu krátkou dobu nějaké city, ale není si jistý jestli se tomu dá říkat láska. Ani neví co to je. Je si vědom toho, že uvnitř sebe chová něco hloubějšího, než je pouhé 'mít rád', ale není to z Felixe, nýbrž z Yongboka.
Nevěděl jak mu na to odpovědět. Byl tou otázkou zaskočen úplně stejně, jako všichni v místnosti. Dokonce i Seungmin, který právě vylezl z pokoje

„ty se mě ptáš jestli tě miluju? Jenom abys věděl jestli ti to úsilí, mě zachránit, stojí za to?” Felix nemohl uvěřit tomu, co Chan ze sebe vypotil za blbost
„pakliže mě nechceš ochraňovat, tak to nedělej. Není snad důležité, co cítíš vůči mně ty? Ne já. Je úplně jedno co k tobě cítím. To všechno je tvé rozhodnutí, já jsem se o to neprosil Chane. Ale jestli ti na tom tak záleží, fajn. Nevím jestli tě miluju. Takže ti narovinu říkám, nedělej si semnou násilí a vykašli se na to. Nepotřebuju mít po boku někoho, kdo někoho zachrání jen když s ním má citové pouto. A když už jsme u toho, tak můžeš úplně zapomenout na to co se stalo včera a tu noc předtím. Prostě zapomeň, asi to byl jen zkrat. Zapomeň na to, že jsem se kdy snažil tě mít rád. Tak hrozně jsem s tebou chtěl být celý den, ale víš co? Už nechci. Jestli mám umřít teď, a nebo o pár let později, na tom už nesejde”
Felix zasadil Chanovi pár bodných ran do srdce. Asi tak úplně stejně, jako Chan jemu. Nechtěl se zachovat takhle ke staršímu, jenže si nedal říct. Nemohl uvěřit tomu, že se k němu Chan chová pěkně jenom kvůli tomu, že jeho hmotná schránka v sobě ukrývá duši Yongboka.
Felix byl stále Felix. Nehodlal se kvůli němu měnit, nebo se do něj nuceně zamilovat. Nechce vypouštět na povrch ty pocity, které nepatří jemu, ale Yongbokovi. Občas si připadá, jako kdyby ty duše měl dvě.
Dost možná se snažil potlačit všechno, co by teď mohl začít cítit. Bylo mu smutno z toho, že všechny ty polibky, které staršímu daroval, nebylo z Yongboka, ale z něho. Chtěl to udělat. Chtěl cítit ti jemné rty, ale Chan si stále mysli svoje.
Připadal si, jako kdyby neměl nárok na to, žít vlastní život. Jako kdyby se musel řídit nějakou poblblou minulosti, která ho pronásleduje. Už ani nemůže Hyunjinovi vyčítat, že to byla jeho chyba, protože je to už ochrané a otravné.
Nebyl si jistý, jestli je v bezpečí i když se okolo něj ochomýtá několik vlků, ale chtěl žít normální život. Přestat se strachovat a jestli opravdu umře, tak může s klidným srdcem říct, že měl milující rodinu a kamarády.
Nevěděl, jestli se kdy ještě může vrátit, ale asi ne.

Felix se zvedl z gauče a svižným krokem si to vydal do chodbyčky, kde má boty. Nenechal se zastavit hlasama, které se ho snažily udržet tady. Nechtěl tady zůstávat ani o sekundu dýl. Akorát by mu to přidělávalo víc stresu a to nechce. Chce se jít uklidnit.
Z bytu plného vlků odešel tak rychle, jako když kulový blesk vletí do domu a všechno tam zdemoluje.
Všechno volání, které mu naráželo do zad vytěsňoval z hlavy.
Vyběhl z bytového domu a nechal slzy téct po tvářích pryč.
Tolik emocí, které ho svazují a zužují. Nemohl si pomoct, ale pláč byl momentálně to jediné, co mu pomáhá se toho všeho zbavit. Sice ne úplně, ale aspoň trochu.
Přišel o Hyunjina, s Jisungem přestal být v kontaktu a Chan v něm pořád vidí jen Yongboka. Všechno ho tak bolí. Každá myšlenka na ty tři lidi, které by mohl mít u sebe.
Jak jen mohl být tak hloupý a myslet si, že by ho Chan mohl mít rád, jako Felixe a ne jeho bývalého. Všechno co dělal, všechny pocity vůči Chanovi tu noc a to ráno, kdy ho líbal, byly Felixovi, nikoli Yongbokovy.
Ale ty divné stavy, pocity které ho srážely na kolena, další duše která v něm žije, pocit prázdnoty, nedokonalosti a všeho co do doby než potkal Chana neznal, jde z Yongboka.
Možná měla jeho babička pravdu, že byl felix ten, koho Chan hledal, na koho čekal. Ale popravdě nečekal na Felixe, čekal na jeho kočku. Bylo mu tak na nic. Nechtěl tohle zažívat. Nechtěl už zažívat ty smíšené pocity, které ho věznily v bublině.
Chce se od Chana oprostit, možná když je přestane vídat, tak všechno bude dobré a zapomene na ně. Zapomene na tu nesmyslnou věc, že by mohl být součástí něcí  mimulosti.

Neposedné slzy mu tekly po rtech a rukávem se je snažil setřít. Bylo mu celkem jedno, že na něj koukají lidi. Vlastně už se začalo stmívá. Hned co odešel od babičky, tak šel se všema informacema za Chanem.
Teď mu bylo jedno, že by ho mohl někdo pronásledovat. Možná by se mu aji oddal a nechal se zabít. Měl by klid a nemusel by si zažívat tohle.

Též se snažil vyhnat z hlavy, jak moc dobře mu bylo, když mohl cítit rty staršího na těch svých. Kdy mohl cítit tu nežnost a jemnost. Tu lásku, která z něj zářila, ale nepatřila Felixovi.
Chtěl tohle všechno ukončit. Přestat na to myslet a žít zase ten stupidní život, kdy jeho jediným problémem bylo, jestli dokáže před Jisungem schovat svůj cupcake.

Felixovi nohy ho nesly na místo, kde to velmi dobře znal. Na místo, kde se cítil vždycky jako doma. Na místo, kde měl ochranu a cítil se milován, takový jaký je. Na místo, kde by teď momentálně neměl co dělat.
Stál před dveřma rodinného domu. Slzy se kutalely ve větším množství a doprovázelo to hlasité a neúprosné vzlykání. Až mu to skoro trhalo hrudník.
Srdce se mu minilo rozskočit, ale ještě více praskalo a bolelo.
Měl strach se dotknout dveří, nebo jen zazvonit, aby někdo přišel otevřít. Měl strach, jak by Hyunjin mohl po tom co se stalo reagovat.
S doprovodem silného vzlykání, zaslzeného vidění a třesoucím se těle, se otočil a odcházel od domu. Každý další krok co dělal, mu zabodával nůž do srdce. Byl tak bezradný a nevěděl co dělat. Možná, kdyby se ten den v lese nechal zab... Ne, ne ne.
Možná jenom kdyby našel špetku odvahy se Hyunjinovi podívat do obličeje a omluvit se mu, tak by to bylo zase jiné. Ale Felix je zbabělec. Nedokáže se podívat do očí svému strachu, nedokáže překousnout to, že tam nechal brečícího Hyunjina stát. Teď za to pyká a snaží se si udělat to samé. Odejít od osoby, která i přes veškerou naštvanost na Felixe, by mu pomohla.

Deprese deprese deprese😔

Bolí mě žaludek, ale extrémně a celý den😑😭
Zítra teda znovu zkoušky, tak to bude možná ono🤔 doufám že ne. Nechci být nervózní.

Každopádně hodlám to všechno napravit. Dneska mírně kratší díl jak obvykle, ale snad nevadí. Vypadá, že je to tak jako normální délka, kterou jsem začínala příběh psát. Teda aspoň myslím 😅😅😅

Já doufám, že se máte všichni dobře a nic vás netrápí 😊

Myslete na mě zítra 😭 v devět mám matiku😭
Ale ne zase tak moc, ať nemám škytavku 😅

Btw. Luv ya my babies💖💖💖💖💖💖💕💞🍀🍀🍀🍀🍀💕💞
Držte mi pěsti 😊🍀