My neighbor |T.H.|

Puntík

Vytáhnu z brašny deštník a společně se vydáme za ostatními.
,,Chcete tady vůbec zůstávat, když je takhle hnusně?" Zeptá se Ondřej.
,,Fuj, ne?" Odsekne Evelína.
Nad tím musím protočit oči.

Jak jen může bejt někdo takhle ufrfňanej? Jakože taky se mi tu nechce za deště moc zůstávat, ale nepotřebuju to říkat takovým tónem.
Děkuji za zhnusení rána tvojí ufrfňaností po tak hezkým probuzení.

,,Jakože pokud chcete, tak můžem, ale úplně chytit rýmu kvůli promoklýmu stanu..." Začne Laura.
,,Jakoby, taky bych spíš jela, co si budem, začíná podzim a když naprší, tak žádný teplo není." Přidá se Pets.
,,Okey, tak se sbalíme a pojedeme." Zakončí naše rozhodování Ondřej. ,,Jen se ještě podívám, kdy nám co jede. Mezitím si běžte uklidit stany."

Nad tím všichni pokývneme a vydáme se uklidit v našich příbytcích.

Už jsme s Tomem opět ve vnitř, ale oba dva jen sedíme v příjemném tichu.
Položím si hlavu na jeho rameno.
,,Nechtěla by jsi u nás třeba přespat, když to kempování ze tří dnů spadlo jen na jeden?"
Zeptá se Tom najednou.
,,Klidně, ale nechtěl by jsi spíš ty u nás? Ségra bude zase u sebe v jiné části domu a rodiče klasicky někde pryč."
,,Jo, klidně."

,,Hele, bus nám jede buď za dvě hodiny, nebo až někdy večer, takže bych si spíš pohnul." Ozve se z venku Ondřej.

To si s Tomem vyměníme pohled, kterým následně sklouzneme na naše nesbalené věci a s "Hups" se konečně vydáme do práce.

Asi po půl hodině máme všichni sbaleno a začneme skládat plachty a stany, což zabralo odhadem padesát minut, jedno šlehnutí po ksichtě železnou tyčí (které schytala Dorka, když si s Evelínou nedaly říct, ať to nechají na klucích) a taky jedno dohádání o tom, jak se to má správně zabalit (na čemž se nedohodl Ondřej s Tomem - pravdu měl Tom, ale Ondřej si to nenechal rozkecat a doteď je nasranej).

Každopádně, už to máme hotový a vydáváme se na cestu.
Pokud vím ze zastávky to sem trvalo tak čtvrt hodiny (což jsme nešli nijak extra rychle ani pomalu), takže stíháme.

Cesta kupodivu probíhá v pohodě. Ve předu jde Ondřej s Denisem a Nedem a hned za prdelí jim smrdí Evelína s Dorkou.
O kousek dál jdou Laura, Pet a Kar.
My s Tomem jdeme o trošku větší kousek od nich všech.
Naše prsty o sebe chvilku drkaly, než jsme je konečně propletly.
,,Sedneme si v autobuse spolu? Chápu pokud bys chtěl být v zadu s klukama, ale jen mě to tak napadlo-" zeptám se.
,,Jasně." Zeširoka se na mě Tom usměje. ,,Vlastně jsem se tě chtěl zeptat na to samý."

Už přicházíme k silnici, u které sídlí naše autobusová zastávka.
Dorazíme asi deset minut před plánovaným příjezdem busu (takže jsme šli docela pomalu).

,,Co budeme vůbec dneska dělat?" Zeptá se mě Tom. ,,Přišel bych někdy za večír, ještě potřebuju domů, chtěl jsem...-"
~Já bych věděla co dělat😏👀
Mozku, pšt. Na to je moc brzo.
~Ale hovno, už se ti o něm i zdálo.
Aaa dostávám flashbacks.
,,Gabs?" Vytrhne mě ze snění Tom.

~Co když umí číst myšlenky?

,,Umm promiň, co jsi říkal? Jo, mohli bychom se třeba na něco podívat, nebo si něco zahrát, nebo tak."
,,Jo klidně, jen jsem říkal, že bych přišel někdy za večír."
,,Oki."

Po chvilce už konečně dorazí náš autobus a my se do něj postupně namačkáme.
Do zadu na pětku jde Ondřej, Denis, Ned, Evelína a Dorka. Před ně Laura s Pets, před nimi Kar a přes uličku vedle nich jsme já s Tomem.
Vytáhnu sluchátka, jedno podám Tomovi, který si ho hned zapojí do levého ucha, druhé si já zapojím do svého pravého.