In love with Wendigo

14

Zbytek školy uběhl docela rychle a už tu byl odpolední trénink. Těšil jsem se na to. Nejen na trénink samotný, ale taky na Tsukkiho. Přišel jsem do tělocvičny, šel se převléct a pak jsem šel pomoct se sítí. Přeci jen, jsem tam jeden z těch vyšších.

,,Ahooooj!" uslyšel jsem známý hlas malého zrzka.

Za ním šel v tichosti Kageyama. Už spolu ani nezávodí, je to docela nápadné. Pomyslel jsem si a usmál se na ně.

,,Ahoj." pozdravil jsem je a šel si pro míč.

,,Poslouchejte všichni!" zakřičel trenér Ukai.

Otočil jsem se na něj a uviděl Takedu-senseie. Mockrát jsem ho tu neviděl, ale když už se tu objevil, mělo to dobrý důvod.

,,Nekoma nás pozvala na jejich tréninkový kemp do Tokia. Příští týden v pondělí se tu sejdeme v sedm hodin ráno. Zabalte si oblečení a tak, ze školy vás omluvím. Tak jo, to je asi vše." řekl Takeda a bylo vidět, že má ze sebe radost.

,,Ukai-kun! Může s námi jet i Yamaguchi?" Zeptal se Hinata.

,,Proč se sakra ptáš? Jasně, že pojede. Koneckonců, je to člen našeho týmu." odpověděl mu Ukai a začal se věnovat Takedovi.

,,To je super, že jo!" zakřičel Hinata radostí a otočil se na mě.

,,J-jo... Hrozně super!" řekl jsem 'nadšeně'.

Pak už byl jen normální trénink. Večer nás Ukai všechny pozval na masové koule. Taky jsem si dal. Byly moc dobré. Potom jsem se se všemi rozloučil a i s Tsukkim jsem se vydal domů. Zase jsem povídal jen já a Tsukki mě neposlouchal, ale mě to bylo fakt jedno, byl jsem rád, že můžu mluvit a nikdo mě neodsuzuje za to, že moc mluvím. Zastavil jsem se u jeho domu, ale on šel dál. Pak se taky zastavil a podíval se na mě.

,,Ty jdeš někam jinam?" zeptal jsem se ho.

,,C-co? Jo! Ne, nejdu..." řekl a vrátil se ke svému domu.

Vypadalo to, jako by si až teď uvědomil, kde je.

,,Dobrou Yams." rozloučil se a zabouchl za sebou dveře.

,,Dobrou..." odpověděl jsem.

On se se mnou rozloučil... To je pokrok. Řekl jsem si pro sebe a vydal se směrem ke svému domu. Takhle probíhal celý týden. Ranní trénink, škola, oběd s Tsukkim, další škola, další trénink a odchod domů. Moc se toho nezměnilo, snad jenom ty obědy a to, že se Tsukki vždycky večer rozloučil. Občas, když jsem mluvil si sundal sluchátka. Dělalo mi to radost. Měl jsem ho každým dnem radši víc a víc a ani jsem si neuvědomoval, že se blíží konec mého měsíce.
Šel jsem s Tsukkim domů a zase mlel něco nesmyslného.

,,Tsukki... Kdybys jen věděl, co tě čeká..." řekl jsem v domnění, že mě neslyší.

,,A co by mě mělo čekat?" zeptal se.

Co to... Vždyť má na uších sluchátka! Nemohl mě slyšet! Říkal jsem si.

,,T-ty... C-co?" nechápal jsem.

,,No co? Ptám se, co by mě mělo čekat." řekl a podíval se na mě.

,,J-já... Jen jsem plácal blbosti, nemyslel jsem to vážně-"

Najednou mě Tsukki přirazil zády ke zdi nějakého domu. Jednu ruku měl vedle mé hlavy a na druhé straně byla další část domu, takže šance na útěk; nulová.

,,Tak blbosti?" zeptal se a sundal si druhou rukou sluchátka.

,,J-jo! Jen jsem plácal!" řekl jsem na svou obhajobu.

,,Já vím, že jsi chtěl něco říct... Tak co?" zeptal se znovu.

Byl jsem celý zrudlý. Nevěděl jsem co dělat, aby na mě nepřišel, tak jsem...