In love with Wendigo

12

I se slzami v očích jsem došel domů. Sedl jsem si na postel a nechal svoje slzy volně stékat po tvářích. Nevěděl jsem, co mám dělat. Mám tu dvě možnosti. Buďto Tsukki nebo otec. Moje hlava říkala jedno, moje srdce druhé. A já jsem věděl, že ať se rozhodnu jakkoliv, nikdy už nebudu šťastný. Proč se mi to musí dít? Proč... Ne... Nemůžu tady brečet a nic nedělat. Nejlepší bude, když Tsukkiho zabiju hned, než se do něj zamiluju ještě víc a nebudu toho schopný. Tak jsem se rozhodl a začal si to všechno plánovat na dnešní noc. Nechtěl jsem to udělat, ale věděl jsem, že pokud nezakročím teď, už to nedokážu. Ani jsem se nenadál a už bylo jedenáct večer a já stál před Tsukkiho domem. Měl jsem hrozný strach, ale šel jsem do toho. Proměnil jsem se do své podoby wendiga, potichu vylomil zámek a vešel dovnitř. Pomalu jsem celý dům prolezl, abych zjistil, kde co je a hlavně, jestli tam nejsou jeho rodiče. Sakra... Měl jsem to líp promyslet... Zanadával jsem a s následnou úlevou zjistil, že rodiče nejsou doma. Našel jsem na stole papírek, že odjeli na nějakou párty a že večeři má v lednici. To se mi hodilo. Papírek byl zmuchlaný, takže Tsukki už byl doma. Kde by taky v tuhle dobu byl, že? Vzal jsem z kuchyně nůž a pomalu postupoval směrem k jeho pokoji. Aspoň jsem si myslel, že to je jeho pokoj, protože díky svým zbystřeným smyslům jsem odtamtud slyšel pravidelné oddychování, což značilo, že spal. Čím blíž jsem byl jeho pokoji, tím víc mě bodalo u srdce a tím víc jsem pociťoval tu bolest, která mi nedovolovala pokračovat. Nakonec jsem stejně ale došel do jeho pokoje. Vlezl jsem dovnitř a zavřel za sebou. Skutečně spal. Přikradl jsem se k jeho posteli. Byla tma, ale já jako wendigo jsem viděl jeho krásnou tvářičku dokonale. Pravidelně oddychoval a vypadal tak... uvolněně. Pevně jsem sevřel v ruce nůž. Napřáhl jsem ruku a zavřel oči. Už už jsem chtěl švihnout a zabodnout ho do něj, ale uslyšel jsem, jak se začal probírat. Doprdele.

,,Kdo jsi...? Mami...?" zeptal se rozespale a snažil se nahmatat svoje brýle, aby mě viděl lépe.

Kurva! Sebral jsem mu ty brýle ze stolku, aby mě neodhalil, ale asi nebyl tak slepej, jak jsem si myslel, protože ten nůž v mé ruce poznal.

,,Co tu chcete?!" zakřičel na mě a vstal z postele.

Pustil jsem jeho brýle a rychle jsem utekl z jeho pokoje, chtěl jsem utéct předními dveřmi, ale to by se nesměli jeho rodiče vrátit.

,,Kei! Jsme doma!" uslyšel jsem ženský hlas.

Tohle není dobrý! Pomyslel jsem si a spatřil otevřené okno. Díky Bohu! Vyskočil jsem z něj a utíkal domů. Doma jsem za sebou zabouchl dveře a naštvaně odhodil nůž, co jsem stále držel v ruce.

,,Proč mi tohle děláš?!" křičel jsem do prázdného domu.

Zase jsem se rozbrečel.

,,Já to prostě nedokážu... Nedokážu ho zabít! Nezvládnu to... Miluju ho..." s těmito slovy jsem se svezl na podlahu a po nějaké době jsem usnul.