Všechny hvězdy nebe | 𝗝𝗘𝗚𝗨𝗟𝗨𝗦 ✓

XI. 𝗞𝗔𝗣𝗜𝗧𝗢𝗟𝗔 | první dopis

Regulus si už několik dlouhých dnů lámal hlavu nad tím, jak to s Evansovou udělat. Potter to totiž očividně myslel smrtelně vážně - už jim dokonce naplánoval první lekci.

V životě s Evansovou ani nemluvil a bylo mu jasné, že i kdyby udělal cokoliv, Lily se jen tak do Pottera nezabouchne. A ještě k tomu ani on sám nechtěl, aby se do něj zabouchla.

Ale přesto se pořád snažil přijít na způsob, jak by se to mohlo povést. Ne, že by o Vronského fintu stál víc než o Pottera, ale už jednou souhlasil a nebylo cesty zpět.

Jednoho slunného odpoledne jen tak bloumal hradem a snažil se nemyslet na jeho podivné sny, ve kterých se noc co noc střídali Evan s Potterem, když si všimnul za jedním z oken malého puštíka, který plachtil vzduchem. Na nožičce mu povlával přivázaný dopis a vtom ho to napadlo. Bylo to bláznivé, ale při troše štěstí by to mohlo vyjít.

Rychlým krokem zamířil ke zmijozelské společenské místnosti, vřítil se do ložnice a k jeho štěstí v ní zrovna nikdo z jeho spolubydlících nebyl.

Věděl, že se pouští do něčeho, co by nejspíš neměl, ale lepší možnost ho aktuálně nenapadala.

Sednul si ke stolu, ze šuplíku vytáhnul čistý pergamen, popadl brk a potom se zarazil. Jedna věc byla dopis napsat, druhá vymyslet co do něj napsat a třetí jak ho napsat.

Po chvíli přemýšlení na to ale přišel - rozhodnul se Lily pomocí dopisu popsat to, co se mu na Jamesovi nejvíc líbilo.

Předpokládal, že rudovláska si dopis přečte a alespoň se nad ním zamyslí.

V duchu však tiše doufal, že ho Evansová číst vůbec nebude - nebyl si jistý, jestli by unesl skutečnost, kdyby se opravdu dali s Potterem dohromady. I když čistě teoreticky se teď o to měl snažit...

S myšlenkou na to, co to vlastně teď dělá se svým mizerným životem, se pustil do psaní a za chvíli se pokojem ozval utrápený povzdech a následné škrábání brku o pergamen.

Regulus se do psaní naprosto ponořil a když si za pár desítek minut četl, co napsal, byl se svou prací docela spokojený. Slova jako kdyby se psala sama. Znal každičký kousek chytačovy tváře, až ho to skoro děsilo. Ani si neuvědomil, že nenápadné pozorování Pottera se stalo už skoro posedlostí.

Psal, jako kdyby byl jen nestranný pozorovatel - jako kdyby mu srdce neposkakovalo vždycky, když se na něj Nebelvír podíval, nebo jako kdyby po něm tajně netoužil.

Snažil se Lily vysvětlit, že James není jen namachrovaný Nebelvír s partičkou kamarádů za zadkem. Sám si to před několika měsíci myslel, ale musel si přiznat, že to nebyla tak úplně pravda.

(Ne)chtěl, aby si Lily všimla dokonalosti těch smyslných rtů, hlubokých lícních kostí a věčně rozcuchaných vlasů, které mu s oblibou padaly do čela.

Nevěděl, kdy se to všechno změnilo, ale James se mu dostal hluboko pod kůži. Měl Reguluse úplně obmotaného kolem prstu, aniž by o tom věděl.

O několik minut později musel Zmijozel zatřást hlavou, aby přestal snít o naprosto nesplnitelných věcech a raději se zvednul od stolu a pečlivě dopis složil.

Dal si záležet na tom, aby nikdo nepoznal jeho rukopis - i když silně pochyboval o tom, že by Evansová jeho písmo znala.

Složený dopis si strčil do kapsy u kalhot a pomalým krokem se vydal na večeři do Velké síně. Cestou se málem srazil s Evanem, což způsobilo, že se mu v břiše prohnal celé hejno motýlů a Evana to zas a znovu přimělo se zeptat, jestli je Regulus v pořádku.

Zmijozelovu už tak dost špatnou náladu nijak nevylepšil fakt, že na večeři Pottera nezahlédnul. Poslední dobou to bral jako cenu útěchy - kraťoučkou, nenápadnou, ale přesto v něm vždycky zažehla ten malý plamínek naděje. Obzvlášť tehdy, když mu James čirou náhodou zmateně pohled oplatil.

Tentokrát však Potter v síni nebyl a Regulus do sebe frustrovaně házel jednu kuličku hrozna za druhou.

Po večeři se vytratil k sovinci, kde si půjčil školní sovu a společně s dopisem pro nebelvírskou rudovlásku jí poslal směrem ke lví věži.

Sovička trefila a za pár minut už ťukala na okno v jedné z mnoha dívčích ložnic. Otevřela jí blonďatá dívka, známá také jako Mckinnonová a sova vlétla dovnitř.

"To je pro tebe, Lils," ozvala se Marlene, když sovičce z nohy dopis odvázala. Následně se natáhla pro ptačí zob, aby zvířátku nabídka odměnu.

Za malou chvíli si rudovláska dopis převzala a zvědavě ho otevřela. Neměla tušení, kdo by jí mohl psát. Když však její oči přelétly po pár prvních řádcích, hlasitě vydechla a nebezpečně zúžila oči.

"Já. Toho. Pottera. Nenávidím!" Odsekávala s přerývaným dechem. Nechala zmatenou Marlene stát uprostřed ložnice a s dupotem se přihnala do společenské místnosti.

Rozhlédla se a když nikde neviděla objekt její nenávisti, zamířila k jeho nejlepšímu příteli, který se rozvaloval v křesle a bezcílně upíral pohled do otevřeného Pobertova plánku.

"Blacku," Sirius nadskočil, když
za sebou uslyšel známý hlas, nabroušený jako břitva. Lily ho nenechala ani se nadechnout a spustila;

"Vyřiď tvýmu debilnímu kámošovi, ať se mi už nikdy nepokouší poslat dopis! A taky, že vůbec není nenapádný! Vždyť je nad slunce jasné, že je to jeho práce! Zapamatuj si to - ať už mi nikdy nepíše a nechá mě prostě žít! Nemám čas ani nervy na jeho egoistické výlevy!" Rozkřikla se, vrazila nedočtený dopis Siriusovi do rukou a hlasitě odkráčela pryč.

Sirius úlevně vydechnul, když Evansová konečně zmizela a dopis si bez sebemenšího zájmu strčil do kapsy.

Aktuálně mu byly Dvanácterákovi pokusy o to, jak získat Evansovou, celkem ukradené. Sice neměl tušení o tom, že James jí nějaký dopis psal, ale nechtělo se mu to řešit.

Jeho mysl totiž zaměstnával jeho vlastní plán, díky kterému, jestli vše vyjde, mu Mckinnonová sama padne k nohám. Všichni ale víme, že pokud se jedná o dívky, Sirius vždy tak trochu tápe v temnotě.

O několik hodin později, když konečně vstal z vyhřátého křesla u krbu, si na dopis, stále spočívající v kapse jeho kalhot, ani nevzpomněl a vytratil se do ložnice, kde ze sebe kalhoty shodil a společně s dopisem skončily v útrobách jeho skříně.

Lily to Regovi docela zavařila :D
Mimochodem v další kapče bude zas víc Jamese a jeho lehce zmatené feelings <333

mar