IX. 𝗞𝗔𝗣𝗜𝗧𝗢𝗟𝗔 | schovka v přístěnku

1.2K 92 29
                                    

Regulus se bezcílně potuloval hradem. Původně měl v plánu udělat si domácí úkoly, ale po několika minutách uznal, že by to nemělo cenu, protože mu myšlenky pořád létaly všude možně, jen ne k učení.

Procházel kolem velkého výklenku, který se přímo nabízel k tomu, aby se na něj Regulus usadil. A taky tak udělal.

Pozoroval kapky deště, které se proháněly za oknem a pomalu ho ukolébávaly ke spánku. Pravdou totiž bylo, že poslední noci toho moc nenaspal. Neustále mu v hlavě vířily miliony myšlenek a spánek ne a ne přijít.

Proto není divu, když se mu zachvíli začínaly klížit oči a do několika minut usnul.

Vzbudilo ho až, když s ním někdo silně zatřásl. Zmateně zamrkal a pomalu začal rozeznávat siluetu své blonďaté sestřenice, která se nad ním skláněla.

"Regulusi už je po večerce! Máš štěstí, že jsem šla kolem," Narcissina slova Zmijozelovi zpočátku nedávala smysl jak byl rozespalý, ale za pár vteřin se probral a jeho mozek zase začal pracovat.

"Uh, děkuju, žes mě vzbudila. Nějak jsem musel usnout... A do háje! Já si neudělal žádný úkoly, McGonagallová mě zítra zabije," zavyl a rozlámaně se zvednul z parapetu.

"Nějak se vymluvíš," pokrčila rameny Zmijozelka a rozešla se chodbou. Až teď si Regulus uvědomil, že má na sobě až moc pěkné šaty na to, aby se jenom potulovala po hradě.

"Ty někam jdeš?" Nadhodil s úšklebkem a očima přejel po světle zelených sametových šatech, které zvýrazňovaly její štíhlou postavu tak dokonale, že bylo vidět, že šaty byly šité na míru přímo pro ní.

Narcissa jemně zrudla, ale nakonec tajemně přikývla. "Tak trochu... Ale nic ti neřeknu. Zatím ne," mrkla na něj a protočila očima nad Regulusovým zklamaným výrazem.

"To spíš ty mi pověz... Co máš s Potterem?" Pozvedla obočí a s úšklebkem se na Zmijozela zadívala. Ten se zakuckal, ale potom pohotově vykoktal; "n - nic?" A v podstatě ani nelhal.

Blondýnka na něj přesto vševědoucně mrkla, ale potom ho jako zázrakem nechala být a dobrosrdečně změnila téma.

Nakonec se od Reguluse odpojila, aby mohla odejít na tu její tajemnou schůzku a zmijozel se vydal ke Zmijozelské koleji sám.

Za jedním rohem málem dostal infarkt, protože se skoro srazil s hlavou Jamese Pottera.

Jen tak se vznášela nad zemí a Nebelvír se dost očividně bavil nad výrazem ve zmijozelově tváři, než se konečně rozhodnul sundat ze sebe neviditelný plášť.

"Pottere, tohle už mi nedělej," zamračil se Regulus, ale pohledem pořád klouzal k Neviditelnému plášti. Jistě, proč ho nenapadlo, že ho má Potter na sobě? Nemusel se tolik vyděsit.

"Ale udělám," dětinsky vypláznul James na Reguluse jazyk a potom se rozešel směrem, odkud Regulus přišel, aby ho mohl doprovodit a v hlavě si urovnával to, co chtěl Regulusovi navrhnout.

"Co tu vlastně děláš? Takhle pozdě..." Nadhodil Regulus po chvíli ticha a James pokrčil rameny.

"Měl jsem nějaký nevyřízený účty s Protivou. A co tu děláš ty? Nepřijde mi, že seš zrovna ten typ, kterej by byl namočenej každou chvíli v nějakým průšvihu."

Narozdíl od tebe, pomyslel si zmijozel s úšklebkem a potom pokrčil rameny.

"Tak trochu jsem usnul na okně a vzbudila mě až před chvílí Narcissa," zamumlal a Jamesovi zacukaly koutky.

Všechny hvězdy nebe | 𝗝𝗘𝗚𝗨𝗟𝗨𝗦 ✓Where stories live. Discover now