Všechny hvězdy nebe | 𝗝𝗘𝗚𝗨𝗟𝗨𝗦 ✓

X. 𝗞𝗔𝗣𝗜𝗧𝗢𝗟𝗔 | osudová sázka

"Hm," Potter se zamyšleně poškrábal na zátylku. "Budu si muset počkat na další příště," řekl nakonec, když se na Reguluse ušklíbnul. "Musíš v tom být asi až po uši, co? Když o ní mluvíš, úplně ti září oči."

Regulus se rozkašlal a James ho pohotově bacil po zádech, což ale způsobilo, že se Zmijozel zakuckal ještě víc a trvalo hodnou chvíli, než byl zase schopný normálně mluvit.

"Já - eh, jo. Asi," zamumlal vyhýbavě a v duchu se proklínal za to, že sem kdy chodil. "Mohl bys mi aspoň prozradit v jaký je koleji?" Zeptal se zvědavě James, odhodlaný identitu dívky, která Regulusovi vězela v hlavě, odhalit.

Neuvědomoval si, že jeho ruka pořád spočívá na Zmijozelových zádech. Narozdíl od Reguluse. Tam, kde spočívala Nebelvírova nevinná dlaň, jako kdyby někdo zapálil oheň.

Přesto se sebevědomě napřímil a samolibě se pousmál. "Možná někdy, musíš si počkat," zpod svých dlouhých řas na Pottera mrknul a v následující vteřině popadl koště a s výzvou v očích na chytače naproti němu pohlédl.

Ten mu pohled s jiskřičkami v očích oplatil a jako kdyby mu v tu chvíli došlo, že má ruku pořád položenou na Regulových zádech, rychle jí stáhnul. S ostýchavým pohledem se na Zmijozela ze strany podíval a nasednul na své koště.

Regulus ho bez váhání napodobil, i když mu místo, kde ještě před chvílí spočívala Jamesova ruka, mravenčilo.

Oba se ve stejný okamžik odstrčili od země a vzlétli směrem k oblakům, stále výš a výš...

Stačil jim jediný pohled plný nevyřčené výzvy a začaly se proplétat mezi mraky, zatímco se všemožně předháněli a James se nedokázal přijmout k tomu přestat se předvádět.

Ani jeden z nich netušil, kolik uběhlo času, když James zničehonic zpomalil, protože u nedalekého dubu u jezera rozeznal rudé lokny, spadající přes záda Lily Evansové, která pod oným stromem seděla a listovala něčím, co až podezřele připomínalo učebnici.

Regulus si všimnul, kam jeho pohled míří a stáhnul se mu žaludek. Nechtěl, aby ho tu chytač nechal a prostě odlétnul za Evansovou. 

Ke Zmijozelově překvapení - ale i úlevě, James po malinké chvíli pohled od Lily odvrátil a znovu se otočil na Reguluse, aby k němu mohl dychtivě přiletět vzduchem.

Slunce se mezitím pořád sklánělo níž a níž a tvořilo krásnou oranžovou nazlátlou záři. Regulus se sám sebe ptal, jestli James jejich schůzku vybral právě v tomhle čase, protože věděl, jak kouzelné tu západy jsou.

"Mám... nápad," spustil, když si byl jistý, že ho jeho společník poslouchá. Regulus na něj vyčkávavě hleděl, v duchu obdivoval jeho oříškové oči a zároveň se za to proklínal.

"Jde o to," pokračoval Nebelvír, "že bysme mohli uzavřít takovou... sázku."

"A o co by v té sázce šlo?"

"Víš, jak jsi kdysi říkal, že by se hodila umět Vronskýho finta? Já jí umím a rád tě jí naučím." Regulus pozvednul nerozhodně jedno obočí, ale nechal Jamese, ať pokračuje.

"A ty se za to pokusíš nějak Evansku přimět, aby mě začala mít aspoň trochu ráda a při nejlepším mi kývla na rande. Jednoduchý, ne? A tu fintu se fakt znát vyplatí, věř mi!"

Zmijozel musel několikrát zamrkat, aby se ujistil, že se to skutečně děje. James Potter po něm chce, aby mu pomohl získat Lily Evansovou... James Potter. Ten zatracený James Potter.

Dlouho nic neříkal. Najednou se cítil úplně mizerně. Jak vůbec někdy mohl pomyslet na to, že možná u Jamese má - byť úplně maličkou - šanci? Jsem tak bláhový.

Ale co ta kraťoučká chvíle, před týdnem v tom přístěnku? Ptal se sám sebe. Přišlo mu, že když opravdu chtěl, pořád cítil Jamesův teplý dech na svém krku a jeho ruku zastrkující mu vlasy za ucho... A navíc to, že ho Potter skoro políbil bylo samo o sobě dost... zvláštní, vzhledem k Jamesovu aktuálnímu chování.

Regulus musel uznat, že Potter ho docela slušně mate.

"Hej! Tak co ty na to?" Zeptal se po chvíli James a jeho hlas už nezněl tak nadšeně. Prostě na Zmijozela koukal - spíše na něm visel pohledem - a hltal každičký pohyb a výraz jeho tváře.

Regulus zvednul oči a zavrtěl se na koštěti. Vysoko na obloze začínala být zima. Oplatil Nebelvírovi jeho upřený pohled a přemýšlel.

Byla pravda, že Vronského fintu opravdu chtěl umět. Šlo by s ní vyhrát nezpočet zápasů a na hřišti by zaválel... Ale za jakou cenu?

Black si nerozhodně promnul zátylek a snažil se ignorovat oříškový pohled. Netušil, jak by mu mohl zrovna on - Merline, on Regulus Black - s Evansovou pomoct, ale nehodlal se nad tím moc zamýšlet.

Navíc by u učení finty s Jamesem trávil víc času... I když si nebyl jistý, jestli by to všechno ještě nezhoršilo.

Nakonec však dospěl k názoru, že nemá co ztratit. Pokud Potter prostě nebyl na kluky - to, co se stalo v přístěnku Regulus u rozhodování záměrně přehlížel - opravdu neměl co ztratit. A navíc, Potter tu zrzku pitomou prostě chtěl.

Při tomhle pomyšlení ho nepříjemně píchlo u srdce, ale ignoroval to. Už si zvyknul a bylo mu téměř jasné, že on je ten poslední, o koho by Nebelvír mohl kdy jevit zájem, přesto v něm pořád plál malinký plamínek naděje, že si možná všechno vysvětluje špatně...

Ale proč by to Potter dělal? Regulus zatřásl hlavou. Prostě potřeboval nějakou naději, které se mohl držet.

A i když neměl nejmenší tušení, jak sakra chtěl Evansovou přimět, aby začala mít Pottera ráda, možná právě proto, že ten plamínek měl, nakonec pomalu přikývnul a s rozzářeným Potterem tu zatracenou sázku v záři zapadajícího slunce uzavřel.

Zatím nejdelší kapitola, tak doufám, že se vám líbila :D
Určitě teď všichni, podobně jako Reggie, nadáváte na toho zatraceného Pottera, ale nakonec se díky týhle zatracený sázce dají dohromady :)
(Nikdo to nečekal, vůbeec :Dd)

mar