19-Změna

789 52 6
                                    

„Ahinsā mai." Zněla slova, jež jsem zašeptala démonovi stojícímu před sebou těsně před tím, než jsem spadla na kolena. Dopadla jsem na svá kolena a chytila meč, jenž jsem měla zabodnutý v břiše. Chtěla jsem meč vytáhnout ze svého těla, ale byla jsem příliš slabá na to, abych něco takového dokázala. Zavřela jsem oči a počítala vteřiny, než mé tělo vypoví veškeré funkce, když jsem ucítila závan před sebou. Otevřela jsem oči a pohlédla na démona, který měl v hrudi zabodnutou mou dýku, výrazné jiskry mu projely celým tělem těsně před tím, než se proměnil v pouhý popel.

„Nyelo?" Bucky se skrčil na zem přede mnou a pohlédl na meč, jenž jsem měla zabodnutý v sobě a poté mně do očí. Souhlasně jsem přikývla a zavřela oči, abych se nemusela na tu hrůzu dívat. Bucky chytil rukojeť meče a za doprovodu mého křiku jej vytáhnul ven.

„Myslím, že jsem právě ohluchnul." Zabručel Sam, jenž si držel uši a nevraživě na mě koukal. Se slabým uchechtnutím jsem se podívala na svou krvácející ránu a poté na Buckyho, jenž v rukou třímal meč čtyř pekelných princů celý zašpiněný mou krví.

„Tohle je poprvé, co vidím démona si hrát na dobrovolného dárce." Uchechtnul se Sam a poukázal na mou otevřenou ránu. Nevraživě jsem se na něj podívala a stlačila si ji, abych zmírnila krvácení. Bucky mě vzal za ruce a pomohl mi se postavit na nohy.

„Hádám, že nás odtud nezvládneš dostat." Poukázal Steve na můj momentální stav. S povzdychnutím jsem se zamyslela nad možnými následky. Když nás odtud nedostanu, zůstaneme zde trčet, když ano, tak je velká šance, že to nepřežiji.

„Za pokus to stojí." S pokrčením ramen jsem se dobelhala k těm dvěma, již si vyměnili váhavé pohledy. Sam mě vzal za levé rameno, Bucky mě stále podepíral a Steva jsem chytila za pravou paži, aby se náhodou nemusel dotýkat ženy a necítil se jako by spáchal největší trestný čin v historii. Zavřela jsem oči a soustředila svou mysl na základnu Avengers. Ucítila jsem změnu půdy pod nohami, tak jsem rychle otevřela oči, byli jsme před základnou Avengers. Bohužel mi otevřené oči dlouho nevydržely. Hlava se mi točila, jako kolotoč a před svýma očima jsem začínala vidět pouhou temnotu. Začínala jsem ztrácet, jak rovnováhu, tak i vědomí.

***

Otevřela jsem oči a párkrát zamrkala, abych se zbavila rozostřeného vidění. Když se mi zrak vrátil do normálního stavu, začala jsem se pomalu rozhlížet po místnosti. Pomalu vše tu bylo děsivě bílé, až by z toho i anděl dostal infarkt. Podívala jsem se pod sebe a všimla si, že ležím na nějakém lůžku. Pokusila jsem se posadit, ale bolest břicha a hlavy mi to nedovolili, takže jsem zůstala dále ležet. Pohlédla jsem na strop nad sebou a zahleděla se do zářivky, která osvěcovala celou místnost. Světlo bylo dost ostré, takže svým přímým pohledem do něj, jsem si koledovala o vypálení sítnice.

„Takže už jsi vzhůru." Ozval se vedle mě Buckyho hlas. Leknutím jsem sebou trhla a pohlédla na něj. Seděl na židli vedle lůžka, ruce měl založené v klíně a s neutrálním výrazem mě pozoroval.

„Ano, jsem." S hlasitým zaskuhráním bolestí jsem se pokusila opět posadit, ale Bucky mě rukou zarazil, za což jsem po něm hodila nevraživý pohled a ruku setřásla, abych se mohla normálně posadit.

„Pamatuješ si něco z toho, co se stalo?" Se zvednutým obočím se mírně předklonil a podíval se mi do tváře. Držíc si již obvázanou ránu na břiše jsem si snažila vzpomenout, co vše se odehrálo v Reinově pevnosti.

„Možná, ale mohl bys mi to trochu upřesnit?" S úsměvem jsem prosebně zamrkala očima, což jej očividně pobavilo.

„Dobře, ale moc se nehýbej, zase tak rychle se očividně nehojíš." S úšklebkem poukázal na mé břicho a opřel se o opěradlo židle. Vyděšeně jsem se podívala na svou ránu ve strachu, že se zase otevřela, ale naštěstí ne.

„Rein souhlasil s tím, že ti pomůže, pokud už tě nikdy neuvidí, což myslím nebude zrovna dvakrát velký problém. Když nás od sebe vyhodil, doslova, venku nás přepadli Lilithini démoni." Ani na chvíli se jeho výraz nezměnil, stále zůstával stejně kamenným, až mi to děsivě připomínalo mě samotnou. Jediné, co se v tu chvíli na něm změnilo, byla gestikulace rukou.

„Jeden z nich tě probodnul jakýmsi mečem, a ty jsi najednou byla naprosto bezbranná, myslel jsem, že tě normální zbraň zranit nedokáže." Udiveně na mě pohlédl a své ruce opět složil do klína. V očích se mu odrážely obavy, strach a lítost. Lidské emoce mi vždy připadaly zvláštní, ale nejvíce mě udivovalo, jak je lidé dokážou všechny smíchat v jeden okamžik. Nikdy mě nepřestane fascinovat, že zvládnou cítit více emocí v jeden okamžik, a nikdy to nepochopím.

„Taky, že nedokáže. Byl to meč čtyř pekelných princů, jak je možné, že žiji?" Překvapeně jsem na něj pohlédla a v hlavě si promítala celou situaci, která se odehrála u Reinovi pevnosti. Bucky se zdál být zaražen mou otázkou, také tomu odpovídal jeho výraz ve tváři.

„Díky Brucovi a Tonymu, rozhodli se tě zachránit." S mírným úsměvem na tváři mi zpříma pohlédl do očí a neodpustil si pokrčení rameny, jako by to byla samozřejmost. Jeho slova mě dosti zarazila, netušila jsem proč by mě zrovna ti dva měli zachraňovat.

„Vážně jste se rozhodli mě zachránit i potom všem, co jsem udělala?" Překvapeně jsem na něj pohlédla a na rtech mi hrál slabý úsměv. Možná se matka v lidech zmýlila, možná lidé nejsou tak špatní. Ano, lidé mají své chyby, ale to má každý. Na lidstvu je úžasná jedna věc, soucit. Nikdy jsem se u démona nesetkala se soucitem, tohle je poprvé, co jsem něco takového mohla zažít, a je to opravdu zvláštní, ale příjemné, když s vámi někdo soucítí a nestojí si zatím, že si vše, co se vám stane z nějakého důvodu zasloužíte.

„Ano, Nye, rozhodli jsme se tě zachránit, nebuď tak překvapená." Na tváři mu hrál pobavený úšklebek, ale za jeho slovy bylo něco více. Potřebovala jsem znát důvod, proč se mě rozhodli zachránit, kdyby mě nechali zemřít, měli by o starost méně.

„Proč jste to udělali? Jsem dcera Lilith, jsem démon, vlastně jsem symbolem veškerého zla. Kdybyste mě nechali zemřít, měli byste po všech problémech." Zakroutila jsem hlavou a poté upřela svůj pohled na Buckyho. Moje zvědavost byla čím dál tím silnější, potřebovala jsem znát důvod.

„Osobnost člověka je velice komplikovaná věc, každá studie ji popisuje jinak. Dle mého názoru osobnost nečiní jeho chování, ale jeho činy, a to, jak jedná s okolím. Ty jsi nás už několikrát zachránila, rozhodla jsi se jít proti své matce, nejsi zlá, pouze jsi byla pod vlivem své matky. Vím, jaké to je být něčí loutka, takže ti dobře rozumím." Zdál se být opravdu přesvědčen tím, co právě řekl, ale já si nikdy tak jistá nebyla. Nedokázala jsem rozeznat, zda jsem dobrá, či špatná.

„Wow, ten citát jsi vzal kde? Fakt super moudro." S pobaveným úšklebkem na rtech jsem mu pohlédla do tváře. Odpovědí na mou poznámku mi byl pouhý smích a zakroucení hlavou.

„Takže myslíš, že je šance, že se ještě stále mohu změnit?" Se zvednutým obočím jsem sundala ruku ze své rány a s úsměvem pohlédla na Buckyho, jenž souhlasně přikývnul. Byla jsem ráda za jeho důvěru, celou dobu jsem se zde všechny snažila přesvědčit, že nejsem jejich nepřítel a ani na chvíli mě nenapadlo, že ten názor možná mají také.

Namaskāra!

Pokud tohle čtete, tak se mi povedlo přece jenom vydat kapitolu xd 
Thore, chraň mě před dalším nahlášením!
Tahle kapitola je trochu z vážnějšího soudku, tak mě za to nesestřelte, jako černého jestřába :D


Princess Of Hell [Avengers FF]Kde žijí příběhy. Začni objevovat