Princess Of Hell [Avengers FF]

1-Lilith

„Musíš se neustále chovat, jako malé dítě?!" Zakřičela na mě téměř přes celý sál a já lehce ztuhla. Snažila jsem se zachovat si klidnou tvář a s pokrčením ramen se vydala k trůnu, na kterém rozhněvaná matka seděla. Její havraní vlasy byly rozpuštěné a překrývaly tak její ramena, které zdobily různé znaky. Zelené oči, ve kterých se odrážel plamen svíce, již měla vedle sebe vynikaly snad ze všeho nejvíce. Jako by to bylo málo, měla na sobě rudé těsné rudé šaty, které na rukávech a spodní části sukně zdobily zlatavé ornamenty.

„Co jsi potřebovala?" Optala jsem se jí, ignorujíc její poznámku o mém dětinském chování. V jejích očích bylo znát, že je znuděná neustálými stížnostmi svých poddaných, ale povinnost je povinnost. Neustále na ni chrlili jednu stížnost za druhou, což se opravdu nedalo snést.

„Vaše, Veličenstvo, jde o Desmeonda." Přerušil nás jeden z poddaných. Matka se s pohledem upřeným na poddaného narovnala na trůnu. Stočila jsem svůj pohled k němu a na tváři se mi rozlil úsměv. Celou místností se na chvíli rozhostilo naprosté ticho, ale poté matka mávla rukou a démon se proměnil v pouhý oblak kouře, načež jsem se prudce rozkašlala a zběsile si začala mávat rukou před obličejem. Když se vzduch kolem mě trochu vyčistil, podívala jsem se na místo, kde ještě před chvílí stál démon. Na zemi po něm zůstal pouze oblek, jenž měl ještě před chvílí na sobě a hromádka zářícího popela.

„No, je to trochu komplikované." Pronesla s pohledem upřeným na mě. Odvrátila jsem pohled od toho, co zbylo po démonovi a podívala se zpět na matku.

„Tak to zjednoduš." S pobaveným úšklebkem na rtech jsem si založila ruce na hrudi. Za mnou se ozvalo slabé uchechtnutí, ale i to stihla zaregistrovat. Její zelené oči se upřeně podívaly do davu démonů ve snaze zjistit, komu ono uchechtnutí patřilo. Když si všimla vyděšeného pohledu poddaného stojícího za mnou, mávla rukou a nechala jej proměnit v oblak kouře.

„Tímhle tempem si budeme muset pořídit odsávání vzduchu." S pobaveným úšklebkem jsem poukázala na dva prázdné obleky ležící vedle mě. Snažila jsem se vykašlat kouř, jenž se mi dostal do plic a rozmrkat ten, který mi skončil v očích. Když už mě vše přestalo štípat a pálit, podívala jsem se zpět na matku, která vypadala ještě více naštvaně než předtím.

„Potřebuji, abys šla na Zemi." Pronesla poněkud přísnějším hlasem, ale neměla jsem odvahu cokoliv namítat. Svými dlaněmi pevně stiskla madla trůnu a v její tváři už se začínal hromadit hněv.

„Na Zemi? Proč zrovna já mám chodit na Zemi?" Otázala jsem se s panikou v hlase. Sto let jsem byla pod zemí a nezahlédla paprsky denního slunce, necítila čerstvý vzduch, ani jsem necítila kapky deště. Vždy jsem snila o tom, že se jednoho dne podívám na Zemi, ale pokud je to za účelem matčiných potřeb, nemůže to znamenat nic dobrého.

„Na Zemi se chceš podívat od dětství, proč jsi z toho najednou tak nesvá?" S pobaveným úšklebkem a škodolibostí v očích se podívala po všech přítomných démonech, kteří poslouchali náš rozhovor.

„Možná protože, když nějakého ze svých démonů pošleš na Zem kvůli svým vlastním zájmům, už se nevrátí, protože se srazí s lovci, či jinými samozvanými ochránci lidstva. To už rovnou můžu zaklepat bačkorami tady v pekle a nemusím se obtěžovat zbytečným hubnutím." S protočením očí jsem si založila ruce na prsou a čekala na její odpověď. Slyšela jsem slabé uchechtnutí jednoho černookého za mnou, smůla pro něj. Lilith s nevraživým pohledem upřeným na něj vstala z trůnu a pomalým krokem šla až k němu. Jeho hlasité polknutí se rozeznělo celým sálem a rázem jej polil studený pot.

„Černý jestřáb sestřelen." Pronesla jsem s pobaveným úšklebkem, který jsem hned schovala za rukáv kožené bundy, abych nebyla další na řadě. Sledovala jsem Lilith, jak se pomalu rukou blíží k jeho hrudníku, to neudělá. Lilith mu vrazila ruku přímo do hrudníku a jeho křik se rozezněl celým sálem. Tělem černookého projelo několik výrazných jiskřiček, než se proměnil v pouhou hromádku popela.

„Měla bys přestat masakrovat všechny démony, jinak z nás bude ohrožený druh." S pobaveným úšklebkem jsem se opřela o popraskaný sloup nedaleko trůnu. Lilith se na mě opovrženě podívala a rychlým krokem se vydala zpět k trůnu.

„Dost!" Zakřičela a celá místnost se zatřásla. Plameny, jež hořely v drobných zakulacených nádobách postavených všude po místnosti, se najednou o několik centimetrů zvětšily a matčiny oči změnily svou barvu na čistou bílou. Sloup, o který jsem byla opřená měl o pár prasklin více než předtím. Rozhlédla jsem se všude kolem sebe. Démoni, kteří zde byli, se strachy začínali třást a vyměnili si vyděšené pohledy.

„Potřebuji, abys šla na Zemi, protože se poprvé po pět seti letech ukázal Luciferův meč. Morning Star náleží peklu, nikoliv lidem a už vůbec ne idiotům, kteří si neuvědomují, jak mocná a vzácná zbraň to je." V hlase se jí odrážel hněv, což způsobilo opětovné zvednutí plamenů ve všech nádobách v místnosti.

„Fajn, tak proč si pro něj nezajdeš sama? Ou, nech mě hádat. Je na nějakém nebezpečném místě, ze kterého by ses určitě nedostala živá." Rozhodila jsem rukama a s pobaveným úšklebkem hrajícím mi na rtech, jsem sledovala, jak Lilith opět rudne vzteky. Lilith se zhluboka nadechla a mně se v rukou objevil nákres budovy. Hlasitě jsem polkla a podrbala se na zátylku, možná jsem neměla být, tak drzá.

„Jak se jim Morning Star dostal do rukou?" Překvapeně jsem zamrkala očima a nákres přeložila na dvě poloviny a schovala do pravé zadní kapsy u kalhot. Lilith se opřela o madlo trůnu a uchechtla se.

„Ti idioti ani nevědí, co to je. Záměrně potom nešli. Jsem si zcela jistá, že se jim dostal do rukou při jedné z jejich akcí." Pokrčila lhostejně rameny a mávla rukou, jako by se jednalo o běžnou věc. Čekala jsem, zda se někdo promění v kouř, ale očividně se jednalo o pouhé bezvýznamné gesto.

„Fajn, postarám se o to, co na tom může být těžkého?" Pokrčila jsem rameny a s úšklebkem se otočila na patě. Vydala jsem se rychlým krokem ke dveřím od sálu, ze kterého jsem následovně utíkala do své komnaty.

Když jsem se ocitla před dveřmi od své komnaty, které zdobily zlaté ornamenty, vzala jsem za kliku, abych je otevřela. Dveře se otevřely a já mohla vstoupit dovnitř. Udělala jsem pár kroků dovnitř a dveře za sebou zavřela. Oddychla jsem si, že to šlo hladce a já neskončila se zjizvenou tváří, či popálenou, jako minule. Posadila jsem se na postel, která se pod náporem mé váhy lehce prohnula. Otočila jsem se za sebe a všimla si dýky ležící na polštáři. Natáhla jsem se a dýku vzala do rukou. Dýka byla dlouhá třicet jedna centimetrů, rukojeť byla posetá drobnými rubíny a na její čepeli, která se leskla pod září plamenů vyjímal nápis " अक्षर". Text na dýce byl psaný v sanskrtu, znamenalo to nezničitelný. Dýka mi vykouzlila úsměv na tváři, ale na to nebyl čas. Odložila jsem dýku bokem a zvedla se z postele. Přešla jsem rovnou ke skříni, odkud jsem vytáhla svůj meč a černou bavlněnou kápi těsně nad kolena, kterou zdobily různé symboly. Kápi jsem si dala na sebe a natáhla kapuci na hlavu. Meč jsem si dala za opasek a zavřela skříň. Přišla jsem k čepeli, kterou jsem před tím zabodla do země, skrčila se a vytáhla ji. Chvíli jsem na ni jen tak koukala, ale poté jsem ji společně s dýkou, kterou jsem po příchodu do komnaty nalezla na svém polštáři, dala za opasek. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na dveře.

„Je čas vyrazit na Zemi." Zašeptala jsem do prázdna a pousmála se.