13-Tesák

1K 67 12
                                    

Barnes, Rogers a Stark mě vedli chodbou zpět do mé cely. Stark pevně svíral mé ruce, jež jsem mě svázané provazy a neustále se na mě nevraživě díval. Netuším za jak moc nebezpečnou mě považují, ale když mě musí do cely odvést tři superhrdinové, tak to pravděpodobně bude dost. Tři oříšky se zastavily před dveřmi, jež vedly do vězeňské sekce a otevřely je. Stark mě zezadu strčil dovnitř a já lehce klopýtla a stěží jsem se udržela na nohou, což jej očividně pobavilo.

Zastavili jsme se před celou z neprůstřelného skla, ve které jsem strávila dva týdny. Stark stisknul tlačítko na ovládacím panelu a celu otevřel. Když byla cela otevřená, bez váhání mě strčil dovnitř a zase za mnou zavřel. S protočením očí jsem se posadila na desku, jež byla na druhé straně a podívala se na ty tři oříšky.

„Užij si pobyt." Pronesl s pobaveným úšklebkem na rtech Stark a odebral se k odchodu. Barnes s Rogersem zůstali stát u cely a upřeně se na mě dívali. Dala jsem nohy na desku, pokrčila je a kolena si přitáhla skoro k bradě. Bok, kde jsem měla servanou kůži od pekelného psa nehorázně bolel a stále krvácel. Chvílema jsem měla pocit, jako kdyby se mi tam někdo vrtal rozžhaveným nožem. Za jiných okolností bych poslouchala, co si mezi sebou Tom a Jerry říkají, ale momentálně jsem byla plně zaměstnaná skuhráním bolestí. Chytila jsem si otevřenou ránu na boku a zasyčela bolestí, čímž jsem upoutala pozornost Toma a Jerryho. Celé mé tělo polil žár a studený pot, točení hlavy a bolest spojená se zraněním byli nesnesitelné. Opřela jsem si hlavu o prosklenou zeď cely a zavřela oči. Snažila jsem se myslet na cokoliv jiného, než je ono zranění a horko, jež mě obklopovalo. Doufala jsem, že bolest a horko ustoupí, ale naopak, bylo to ještě horší. Měla jsem pocit, jako kdybych v ráně měla otevřený oheň, jenž se mi postupně rozléval do žil. Zranění pekelným psem se hojí dlouho, ale ne až tak dlouho. Posadila jsem se normálně na desku s hlasitým syknutím a sundala ruku z rány. Má dlaň bylo momentálně to jediné, co překrývalo ránu.

„Steve, ona furt krvácí." Pronesl naléhavě Barnes a poukázal na mou otevřenou ránu. Rogers se podíval mým směrem a během chvíle otevřel dveře od cely a oba se nahrnuli dovnitř. Podívala jsem se na svou dlaň, jež byla celá zakrvácená. Krev nebyla zbarvená do tmavší červené, jak je normální, krev byla opravdu tmavá a měla v sobě slabší odstín černé.

„Co to je?" Otázal se mírně vyděšeně Rogers a poukázal na mou až skoro černou krev. Oba na mě koukali dosti vyděšenými pohledy a netušili, co mají dělat, až nakonec mě vzali za ramena a chtěli vyvést z cely na ošetřovnu myslím.

„Ne, tohle mi opravdu nepomůže." Pronesla jsem s hlasitým zaskuhráním a svezla se k zemi. V tu chvíli byli oba u mě. Nedokázala jsem rozeznat, který je který, protože byli přímo naproti zářivce, takže jsem viděla prostě jenom dvě mluvící skvrny. Zhluboka jsem se nadechla a dala dva prsty do otevřené rány.

„Bože, co to dělá?" Otázal se mírně znechuceně Steve a odvrátil pohled. Zajela jsem prsty hloub do rány s hlasitým křikem. Bolest byla tak silná, že jsem se sotva držela, abych neomdlela. Opřela jsem si hlavu o Barnesovo rameno s nadějí, že to zmírní točení hlavy. Nezmírnilo, ale už se mi nechtělo omdlívat. Když jsem prsty ucítila drobný špičatý předmět, chytila jsem jej oběma prsty a rychle a s hlasitým křikem jej vytáhla ven z rány.

„Promiň." Pronesla jsem omluvně k Barnesovi, o kterého jsem si skoro celou dobu opírala hlavu, a který díky mně musel být nejspíše hluchý. Barnes pouze přikývl, vzal mou ruku a podíval se na předmět, jenž jsem vytáhla ze své rány. V ruce se mi lesknul zakrvácený, odlomený kus tesáku pekelného psa.

„Tohle jsi měla celou tu dobu v sobě?" Otázal se překvapeně a zároveň znechuceně Barnes směrem ke mně. Rogers vypadal, že bude každou chvíli zvracet, ale držel se. Souhlasně jsem přikývla a stiskla tesák pekelného psa ve své ruce. Úlevně jsem si oddychla, že už je to ze mě venku a že mé tělo za chvíli spustí hojení, když se vězeňskou sekcí začal rozléhat dupot několika nohou.

„U všech flašek whiskey, co tu tak řveš?" Pronesl mírně rozhořčeně Stark a založil si ruce na hrudi. Za příchozím Starkem stál Barton a Romanoffová, takže nepřišel sám. Zvažovala jsem, zda mu mám něco odpovědět na jeho modlení se k láhvím whiskey, ale hlasivky mě tak bolely, že bych to sotva dokázala. Nevědomky jsem opět spustila hlavu na Barnesovo rameno, jenž se zadrhnul, ale nic neříkal.

Hola!
Tuhle kapitolu jsem psala s kýblem na zvracení, protože mít skoro hodinu před očima, jak se někdo šťourá ve vlastních vnitřnostech...
Bože, už je mi zase blbě, jdu pokřtít WC, nashle! :D 

Princess Of Hell [Avengers FF]Where stories live. Discover now