Křídla žáru a popela - PROBÍHÁ PŘEPIS A KOREKCE

20. kapitola - Tajemství altánu

„Barevná záře nejspíš opravdu něco znamenala."

***

Oranžové okvětní lístky ležely zkroucené a vyschlé přesně na těch samých místech, kde se snesly při obřadu víl, který Rina před několika týdny podstupovala. Ani ve snu by ji nenapadlo, že se několik málo dní poté celý její plán rozsype jako domeček z karet a nahradí jej žal a nepřekonatelná bolest ze ztráty své rodiny. Poté se ale jako zázrakem objevil Orel a pozvedl ji znovu nad hladinu jako jeden z oněch okvětních plátků. Dodal jí sílu bojovat a nevzdat se, protože stále měla naději, že všechno může skončit tak, jak by si přála.

Právě proto nyní stála ve skleněném altánu osvětleném několika svícemi a měsíčními paprsky a shlížela na své bledé ruce, které vypadaly v namodralém světle ještě nezdravěji, než za dne. Pomalu kroužila prsty po stole s prázdným zlatým pohárem a cukla sebou pokaždé, když se dotkla seschlého kvítku.

Představovala si, jaké to asi bude, až i ona o ten svůj přijde. Až se zbaví břemene, které na svých zádech nese a konečně se bude moci znovu volně nadechnout, rozběhnout se po světelném mostě k onomu stromu, projít bránou a obejmout celou svou rodinu. Ty, kteří jí v Rhonii přirostli k srdci, nechá sice za sebou, ale bude zase šťastná. Nebo ne? Chtěla to všechno vůbec ještě udělat? Její smýšlení nad vlastním osudem se změnilo právě až v altánu, neboť si uvědomila, že i když cesta fae nebyla pro ni, květ přeci nezískala jen tak. Elementálové museli mít nějaké hlubší poslání, než se v knize psalo. A i když doufala v opak, ve svém nitru tušila, že tohle místo toho skrývá hodně.

Zvedla pohled od květů a zahleděla se vzhůru na měsíc. Už jen týden... Sedm dní zbývalo do dne, než se měsíc dostane přesně mezi dvě slunce a nastane úplněk. Nechtěla váhat. Nemohla. Byla si jistá, že přijít o květ je ta správná cesta. I tak její srdce však sužoval pocit prázdnoty, která se s ubývajícími dny jen prohlubovala. Využívala Eirin, aby si zde měla s kým popovídat, když o Sáru přišla. Orla tahala za nos, a i když k němu chovala nějaké city, i ona věděla, že je většina z nich přehlcená touhou po pohledném vílím těle, než aby jí na Orlovi opravdu záleželo. A potom tady byl Teran, kterého by nejraději poslala na Mars, kdyby to šlo. I on jí ale nějakým záhadným způsobem přirostl k srdci. Tyhle tři víly musela nechat za pár dní za sebou jen proto, aby se vrátila do světa, ze kterého byla odtržena.

Nyní však před sebou měla práci. Musela zjistit, co je onen altán zač a jak souvisí s barevným světlem a květy.

„Co je tohle?" přilákal dívčinu pozornost Iwix, když při prohledávání lavic a květinových ozdob narazil na jakýsi spouštěcí mechanismus ve tvaru květu. Moc dobře věděl, že tam je. Už před lety tady byl a prostory pod altánem prozkoumával, ale nic nenašel, proto nyní potřeboval dívku s květem, která sama viděla barvy, aby jej přesvědčila o opaku.

„Jak jste to našel?" přiřítila se k němu rusovláska i s Orlem v závěsu a sama začala květ zkoumat. Nepřišel jí nějak povědomý. V knize jej mezi tou změtí obrázků určitě neviděla, ale i tak měla pocit, jako kdyby zde nebyl náhodou. Proto ani nečekala na svolení a část své ohnivé magie instinktivně vyslala právě k mechanismu, který se tak aktivoval.

Orla její rychlé počínání šokovalo, zatímco se Iwix tvářil potěšeně, když se ozval jemu známý tik mechanismu a kolem stolku se začala postupně snižovat zem, dokud nevytvořila schodiště vedoucí do tmy.

„Prostě jsem na něj narazil," zalhal Iwix a pokrčil rameny. „Myslím ale, že je nyní ta správná chvíle na platbu." Natáhl ruku.

Dívka protočila očima a z kapsy riflí vytáhla úhledně složený kapesník, do něhož zabalila kousek svého květu tak, jak slíbila. Iwix měl pravdu, když říkal, že se její zranění nezahojí. Při odstraňování stehů nepocítila žádnou bolest, což posílilo důvěru v onoho muže, a právě proto mu onu slíbenou platbu předala, i když po ní Orel pokřikoval, aby to nedělala.

Iwix se pousmál, kývnul a poté poukázal směrem na schody, jako kdyby Rinu přímo vybízel, aby se šla podívat.

Rusovláska na nic nečekala. Tajemství skryté pod altánem ji pohánělo víc, než kdy jindy, a přeřvávalo veškerý strach narůstající v jejím těle. Jeden krok. Druhý. Třetí. Poté zakopla, vyjekla a doslova se ze zbývajících schodů skutálela do temné místnosti.

„Do hajzlu," zanadávala si a se zafuněním se opatrně posadila, načež její ruka vystřelila k hlavě, která jí bolestně tepala.

„Jsi v pořádku?!" seběhl schody i Orel, následovaný klidným Iwixem, který se víc staral o průzkum, než dívku samotnou.

„J-jo. Aspoň myslím," řekla předtím, než si mezi vlasy nahmatala vlhko. Zaklela a prsty si prohlédla. Nemusela ani čekat, než Orel použije svou magii, aby poznala krev. Její pach cítila nejen ze svých prstů, ale i z okolí. Celá místnost byla krví přímo nasycená a dívka si z celého srdce přála, aby ono kapání, které slyšela, způsobovala voda.

„Tak přece jen to světlo něco vysvětluje," utrousil Iwix a přešel s rozsvícenou lucernou blíž k jedné ze zdí. Rina tak měla možnost si své okolí pořádně prohlédnout.

Přejížděla lehce zděšenýma očima po lesknoucích se kamenných zdech porostlých mechem, po nichž stékala tekutina, v níž nakonec rusovláska rozeznala vodu. Nad hlavami měli oba vysocí muži jen několik centimetrů místa, díky čemuž usoudila, že se jedná opravdu o jakýsi nízký sklep. Vůbec ji však nepotěšilo v čem se právě válela. Podivná mazlavá hmota jí připomínala směs vody, bahna, krve a výkalů. Okamžitě se jí udělalo nevolno a s pomocí Orla se nemotorně vyškrábala na nohy, načež se ho pro jistotu přidržovala. V květu se jí ozývala strašná bolest a Rina z celého srdce doufala, že si jej jenom potloukla a nebude si muset procházet dalším hojením. Chtěla zjistit, kam se to dostali a potom okamžitě zmizet, aby se toho smradu a špíny na svém těle co nejrychleji zbavila a nechala se Zonyou ošetřit. Netušila, jak moc si hlavu poranila.

O to víc výjev, na nějž Iwix svítil, přisuzovala nějakým halucinacím nebo třeba otřesu mozku. Zalapala po dechu a přitiskla se s hrůzou v očích blíž k Orlovi, který ji pevně sevřel, neboť ani on nečekal to, co právě objevili.

Tlumené světlo za kovovou klíckou lucerny ozařovalo tváře tří víl – dvou mužů a jedné ženy, kteří byli k jedné ze zdí připoutáni okovy. K jejich oroseným obličejům se lepily mastné vlhké prameny vlasů, jež zakrývaly jizvy a řezné rány, kterými je někdo musel zohavit. Jakmile však Rininy oči sjely níž, všimly si jejich potrhaného oblečení, krvavých dlouhých stop nejspíš po bičování a v neposlední řadě i polámaných okvětních plátku květů, jež jim rašily ze zad tak, jako Rině. Modrá, žlutá, zelená. Těmihle barvami jejich květy oplývaly a dívka v tu chvíli už nedokázala dělat tu statečnou a silnou. Veškerý obsah žaludku vyklopila během chvíle vedle sebe a zatímco se dávila, potlačovala vzlyky a slzy deroucí se jí do očí, uvažovala, jestli i ji čeká stejný osud.