3. kapitola - Takže jsou i fae tmy?

361 52 20
                                    

„Dlouhověkost, dvě slunce, delší den. Na to si budu muset taky zvyknout?"

***

Jak se nakonec ukázalo, svět, jenž viděla Rina z ostrůvku, nebyl ani v nejmenším tak kouzelný, jak na první pohled vypadal. Hned za mostem na ně čekala jakási žena v obležení několika mužů v blýskavé zbroji, od níž se odrážely sluneční paprsky a oslepovaly právě přicházející čtyřčlennou skupinku. Rina si musela zakrýt oči rukou, ale ani tehdy si dav fae nedokázala pořádně prohlédnout. To jí bylo umožněno až tehdy, kdy se žena beze slov otočila a zamířila do hvozdu za ní, kde ji dívka i s jejím doprovodem poslušně následovali.

Při procházení lesem zavřela oči a nechala se mužem s orlím nosem vést. Zemina jakoby jejím nohám sama ukazovala, kudy má jít a kdy má nohu více zvednout, aby nezakopla o některý z kořenů, jež se zeminou prodíraly. Buď na ni dával muž pozor, nebo měla opravdu štěstí, neboť ani jednou po cestě neškobrtla, nenarazila do stromu či do jednoho z vojáků, kteří kolem nich utvářeli jakýsi ochranný kruh.

Rina si v tomhle sevření však připadla jako v kleci, než aby byla za ochranu ráda.

Nakonec z nudy svá víčka přece jen zase rozevřela, aby si mohla okolí prohlédnout. Schválně očima putovala po vysokých statných stromech, jejichž název neznala. Byla to jediná možnost, jak na všechny ty fae okolo nezírat jako na zjevení.

Občas mezi větvemi zahlédla proskočit čipernou veverku s šedým kožíškem nebo vzlétnout ptáčka, jenž se možná zalekl zvuku, který vydávaly při chůzi kovové pláty brnění fae. Les bohužel nežil tak, jak by si Rina v čarovné zemi představovala. Neslyšela šumění větru ve větvích, ani zpěv ptáků v korunách stromů. Jako celá tahle země něco konkrétního postrádala – hlas.

„Jak se vůbec jmenujete?" začal z ničeho nic muž kráčející vedle rusovlásky.

Jeho otázka dívku lehce vyvedla z míry. Nečekala, že by se s ní někdo z osob, jenž ji unesli, vybavoval a zajímal se. I přesto však koutky svých úst stočila do letmého úsměvu a otočila se na něj. „Katarina. Všichni mi však říkají Rina."

„Pěkné jméno," přitakal, načež musela dívka uhnout pohledem. Cítila totiž, jak jí stoupá červeň do tváří a celé její tělo naplňuje příjemné teplo vyvolané nevinnou lichotkou. Pokud si toho muž všiml, nedal na sobě nic znát.

„A vaše jméno?" zeptala se Rina tiše. Stále byl pro ni cizím člověkem a ona byla už odmala varována, že s cizími lidmi nemá mluvit. Kdyby se téhle rady držela, nikdy by však nepoznala ty, kteří v jejím životě měli velkou váhu. Jestli je jedním z nich i muž s orlím nosem, to nevěděla. Zkrátka to riskla, neboť k němu cítila mnohem větší sympatie, než ke komukoliv jinému v celém širém okolí.

„Orel."

Rina se neubránila pobavenému uchechtnutí. Okamžitě si zakryla rukou pusu, aby ho třeba nějak svým smíchem neurazila. „Vážně?"

Střelil po ní pohledem a úsměv jí oplatil. „Samozřejmě. Čekala jste snad něco jiného?"

„Mhmm," zabručela, načež se musela kousnout do tváří, jak zábavná jí celá situace přišla. „Vlastně ano. Něco, co se víc hodí k víle." I když mu tohle jméno sedělo víc než dokonale.

„K fae," opravil ji.

„Sám jste se nazval vílou!"

„Vílím mužem," nepřestával. Dle jeho rostoucího úsměvu ho popichování s mladou dívkou bavilo a Rina mu nakonec dala za pravdu. On byl v tomhle světě zkušenější, než ona.

Křídla žáru a popela - PROBÍHÁ PŘEPIS A KOREKCEWhere stories live. Discover now