17. kapitola - Slib

199 28 3
                                    

„Čekala jsem, že naše odloučení nezvládne."

***

„Ten začátek můžeš přeskočit," poradil Rině Orel, když viděl, jak s malinkým písmem v knize bojuje. „Je to jen úvod o tom, že nejsme žádné pohádkové bytosti."

„Proč mají vůbec víly křídla, když nemůžou podle tohohle," pozvedla knihu, „létat?"

„Je to zdroj naší magie a lidé si nás často spojovali právě se světluškami, protože fae světla ve světě lidí lehce září, pokud nevědí, jak svou vílí stránku potlačit a skrýt se tak mezi smrtelníky."

„A zkoušel jsi to někdy? Myslím létání," uchechtla se při představě padajícího Orla z nějakého vyvýšeného místa.

„Bohužel ano. Do teď si pamatuju tu bolest, když jsem si zlámal žebra."

„Au," přivřela bolestně jedno oko. „A co květ? Odkud ten přišel?" Otočila stránku, kde začínalo povídání o křídlech a magii s nimi spojené.

Pokrčil rameny. „Pokud vím, tak je to prostě vedlejší účinek nektaru. Neviděl bych v tom nic speciálního. Každopádně většinu tvých otázek by měla zodpovědět právě ta kniha, takže nikam nespěchej a dávej při čtení pozor. Bude se ti to hodit," mrkl, načež vstal z křesla a zamířil ke dveřím.

„Orle?" zavolala na něj těsně předtím, než stačil odejít.

„Ano?" pohlédl na dívku přes rameno a na tváři se mu objevil lehký úsměv.

„Nedávej si to za vinu." Myslela své zranění a fakt, že se ji pokusil někdo otrávit. „Nemohl jsi to vědět... A já... Ten večer jsem si víceméně užila."

Kývl. „To jsem rád." To už ale Rinu nechal v komnatě samotnou, aby se mohla plně ponořit do nového čtení.

Rusovláska chvíli váhala. Nahuštěný text ji ani v nejmenším nelákal, ale informace, které by mohl skrývat ano, proto se pohodlně usadila, dala pozor, aby si květ nijak nezamáčkla, a pustila se do čtení první kapitoly s názvem Původ víl. Alespoň nějak se mohla zabavit.

Hodiny plynuly, Rininy oči kmitaly po stránkách a světlo za okny přecházelo postupně v odstíny purpurové, když pohasínalo i druhé ze sluncí a na obloze se začínaly objevovat první hvězdy v závěsu s měsícem. Zonya dívku navštívila před více než hodinou, aby jí donesla pečlivě připravenou večeři a rozsvítila svíce v pokoji. Jídla se však Rina ani nedotkla, neboť byla zaujatá textem, na který náhodně v knize narazila. Jednalo se o magii spojenou s květem a ona kapitola rusovlásce prozradila víc, než by nejspíš podle zašlého písma měla.

Hltala každé slovo týkající se ohně, ale její pozornost upoutal i název elementálové, o nichž se sice dočetla jen několik kratičkých vět, ale i tak zjistila, že není ani zdaleka jedinou fae s květem, jak si myslela.

„Voda, země, vzduch, oheň," četla nahlas výčet čtyř elementů a u toho si prohlížela otrhané obrázky dívek a mužů s různobarevným květem na zádech. Fotografie byly sice zašlé, ale i tak dokázala Rina rozeznat jasné barvy: nebesky modrou, travnatě zelenou, zářivě žlutou a ohnivě rudou. Čtyři barvy spojeny se čtyřmi druhy květů a čtyřmi různými silami.

Tahle informace však nebyla jediná, která Rinu překvapilo. Zjistila toho o tomhle místě mnohem víc. S rozevřenou knihou v náručí se přesunula potichu k pootevřenému oknu a zadívala se do zahrad. Očima vyhledala skleněný altán a zkoumala světlo z něj vycházející. V den, kdy se tam střetla s Teranem mělo ono světlo namodralou barvu, nyní, když si dívčiny oči přivykly na tmu, se však jeho odstín měnil. Modrá, zelená, žlutá... červená však chyběla.

Křídla žáru a popela - PROBÍHÁ PŘEPIS A KOREKCEWhere stories live. Discover now