Křídla žáru a popela - PROBÍHÁ PŘEPIS A KOREKCE

4. kapitola - Ale proč já?

„Víla nevíla... nechci být tím, kým se mám stát!"

***

Město Vrisea bylo při slábnoucím slunci naprosto okouzlující. Ohnivá hvězda na něj vrhala tlumené paprsky, a tak se celá země ocitla v odstínech oranžové a červené. Zkrátka vypadala podobně, jako by to bylo v případě zapadajícího slunce.

Zrovna procházeli hlavní ulicí dlážděnou z bílých kostek a mířili přímo k paláci. Rina nikdy v životě neviděla tak žijící město. Vrisei nemohla konkurovat ani vánoční Vídeň, ve které dívka strávila hromadu času u své babičky.

Ve všem tom lesku a třpytu se rusovláska pomalu ztrácela. Neustále se otáčela kolem své osy a se zaujetím sledovala maličké okřídlené děti, které kolem jejich průvodu pobíhaly a smály se. Musely se zde mít opravdu báječně, nad čímž Rina nepochybovala. Celá Rhonie vypadala jako vystřižená z pohádkové knížky.

Vítr odnášel jednotlivé okvětní lístky připomínající svým tvarem ty třešňové, čímž propůjčil tomuto místu jisté kouzlo. Několik těchto květů se usadilo i Rině ve vlasech a ani Orel se neubránil poznámce, že už nyní vypadá jako jedna z nich. Dívka však musela nesouhlasit. Nekráčela ani v nejmenším tak ladně, jako oni, a narozdíl od nich na sobě stále měla oblečené své rudé šaty z večírku, které toho bohužel odhalovaly víc, než sama teď chtěla. Předtím s podobně odhalujícími kousky zase takový problém neměla, ale nyní se to zkrátka nehodilo.

Občas měla problém jít takovou rychlostí, jako oni. Úzké podpatky se Rině zasekávaly mezi spárami dlažby a ona měla co dělat, aby sebou někde nepraštila a nerozplácla se jak široká, tak dlouhá před všemi těmi lidmi.

Po chvíli zadržování dechu nad vší tou krásou se Rina zhluboka nadechla. Vůně vanilky a květin na její čich automaticky zaútočila, s čímž nepočítala, a rozkašlala se. Parfémy v lidském světě voněly mnohdy opravdu pěkně, ale nikdy nebyly tak silné, až by se jí z nich zatočila hlava a musela se na chvíli zastavit. Průvod pokračoval i bez ní k paláci dál a Rina se nakonec ocitla mezi národem fae zcela sama. Tedy skoro. Orel na ni čekal jen o několik kroků dál, za což mu byla vděčná. Nenechal ji tam tak, jako to udělali ostatní.

„Všechno v pořádku?" prohodil a Rina se pokusila alespoň přikývnout. Z nějakého důvodu se jí ve Vrisei přestalo líbit. Působila čarovně, ale na její vkus až příliš. Kdyby ještě někdy ucítila onu silnou vanilkovou vůni, nejspíš by obsah svého žaludku už neudržela. Ostatně nyní od toho také neměla zase tolik daleko.

V každém květináči, který cestou zahlédla, nechali vysadit oranžové květiny připomínající lekníny, jež svou barvou rozrazily všechnu tu zářivou bílou, z níž dívku po chvíli chůze začaly bolet oči. Nedokázala si představit, jak na tomhle místě mohou všechny ty víly žít a dovolit, aby jim slunce od vší té čistoty dráždilo sítnice celých čtyřicet hodin.

„Mhm," zabručela, jakmile omámeně Orla na jehlových podpatcích dohnala. Nakonec se přece jen neudržela, sehla se a poněkud nemotorně si začala boty rozepínat a zouvat. Točila se jí při tom hlava tak moc, že se o muže na chvíli opřela, aby se i s botami v rukou nesesypala znovu na zem. Zaručeně nebyl moc dobrý nápad plahočit se celou tu dálku pěšky, když jí v těle stále kolovalo nemalé množství alkoholu a dopadala na ni únava. Bohužel však ještě netušila, kolik schodů je k paláci čekalo.

„Měla byste se vyspat... a taky se něčeho napít," prohodil, načež ukázal na nedaleký stánek s neznámým nápojem. Rině se téměř automaticky zvedl žaludek poté, co zahlédla zelenou bublající tekutinu. Zakryla si instinktivně pusu volnou rukou a vydala se vstříc dlouhé cestě k monumentální zářivé stavbě před nimi.