I. 𝗞𝗔𝗣𝗜𝗧𝗢𝗟𝗔 | grimmauldovo náměstí

2.1K 116 19
                                    

31. 7. 1976

Tmavým domem se rozléhal hlasitý křik a následné tříštění skla. Walburga Blacková po svém nejstarším synovi mrštila vázou, která se rozbila o zeď, protože Sirius před ní hbitě uhnul.

"Ty spratku!" Zaječela černovlasá žena a Sirius se jenom ušklíbnul, což jí vytočilo ještě víc.

"Už nejsi můj syn!" Namířila na něj hůlkou, Sirius ale na nic nečekal a v momentě v ruce také svíral svou hůlku a mířil jí Walburze na prsa.

"Tvým synem jsem nikdy nebyl! Klidně si mě z toho tvýho pitomýho rodokmenu vypal, budu jedině rád!" Prsknul a Walburga mu vlepila facku.

Sirius syknul bolestí, ale neuhnul. Neudělal by jí tu radost.

"Svině," procedil skrze zaťaté zuby a v té chvíli se nabroušeně ozval Orion Black, který doposud scénu sledoval raději zpovzdálí.

"Siriusi Orione Blacku, okamžitě se jí omluv. Nevíš, co říkáš," rozkázal, ale Sirius zarytě mlčel a jenom Walburgu propaloval pohledem.

Z kouta místnosti to celé pozoroval nejmladší z Blacků, Regulus. Nervózně přešlapoval na místě a do očí se mu draly slzy, když slyšel, jak jeho vlastní matka zavřeštěla "Crucio!" a Sirius se začal na zemi svíjet bolestí.

Ničilo ho to. Nechtěl dál sledovat, jak Siriusovi ubližují. Musel něco udělat.

Se srdcem až v krku poovystoupil z rohu a zhluboka se nadechnul.

"Nechte ho být," pronesl tiše. Walburga se zastavila v pohybu a Orion na něj překvapeně pohlédnul.

"Zopakuj to," pobídnul ho a probodával ho krutýma očima. Regulus hlasitě polknul, ale teď už jistě, bez sebemenšího zaváhání řekl; "nechte Siriuse být."

Regulus zaregistroval překvapený, ale vděčný pohled svého staršího bratra a nenápadně na něj kývnul.

"Prosím?" Walburga se k němu začala s nebezpečným leskem v očích přibližovat, ale Regulus stál na místě a pohled jí bez mrknutí oplácel.

Pod jeho vyrovnanou maskou se však klepal strachy. Z matky měl vždycky respekt a občas, zrovna jako teď, mu připadala dost děsivá.

"Regulusi Arcturusi Blacku! Ty ses dočista pomátl," zasyčela Walburga a Regulus před ní chtě nechtě ustoupil dozadu a zeď za ním se nebezpečně přibližovala.

Dej se do kupy! Vždyť je to jenom pitomá máma! Hučel sám na sebe v hlavě.

"To vy jste se pomátli!" Křiknul Sirius, který už se posbíral ze země a naštvaně funěl. "Nejste moje rodina! Už s vámi nechci mít nic společného!"

"Já taky ne," špitnul o něco méně sebevědoměji Regulus, ale odvaha se mu vrátila ve chvíli, kdy Sirius vyběhnul z obývacího pokoje pro svoje věci. Bez zaváhání ho následoval.

Věřil, že dělá správnou věc.

Upřímně nad tím, že by odsud utekl, přemýšlel už hodněkrát, protože si byl jistý, že jinak by se tady z toho úplně zbláznil. Jenom čekal na správnou příležitost, které se, jak se zdá, konečně dočkal. Zase jednou byl Siriusovi za něco vděčný.

Za malou chvíli už oba bratři stáli před dveřmi tolik nenáviděného domu, kterému říkali domov, i když se tam ani jeden z nich jako doma doopravdy necítil.

Poslední roky Regulusův vztah se Siriusem trochu skřípal, ale touhu zmizet z Walburžina dosahu měli oba stejnou.

"Hajzlové! Spratci! Salazara na vás!" Slyšeli z okna zuřit jejich matku.

"Ani nevíš, jak jsem šťastnej, že jsem odsud konečně vypadnul. A že ty jdeš se mnou," křivě se Sirius na svého mladšího bratra pousmál a Regulus trochu roztřeseně přikývnul, "já taky."

Byla to pravda. Ze začátku si opravdu myslel, že názory a předsudky jeho rodičů jsou správné, ale před nedávnem si uvědomil, že celou tu dobu se mýlili.

Cítil se provinile za to všechno, co kdysi dělal. Jak bezdůvodně urážel kouzelníky z mudlovských rodin, jak slepě věřil, že Zmijozel je jediná dobrá kolej... Jak moc se mýlil.

Už měl dost těch nesmyslů, které mu matka neustále vštěpovala. Chtěl žít volně, nevázaný k žádným povinnostem týkajících se jejich rodu, o které vůbec nestál.

Chtěl si prostě jenom užívat života... A milovat toho, koho bude doopravdy chtít a ne prsatou Alectu Carrovowou, se kterou měl být za dva týdny zasnoubený.

"Kam teď ale půjdeme?" Otočil se na Siriuse bezradně za několik minut, ve kterých rychlým krokem kráčeli po chodníku co nejdál od jejich domu. Jeho bratr jenom pokrčil rameny.

"Ke Dvanácterákovi."

A Regulus měl pocit, že mu srdce spadlo až do kalhot.

Tímto vás vítám u první kapitoly mé nové fanfikce!
Jenom bych ještě takhle na začátek chtěla říct, že příběh je ze začátku spíše takový pomalý a rozjede se až ke konci :)
Jinak moc doufám, že si čtení užijete stejně jako já psaní :D❤️

Vaše Mar

Všechny hvězdy nebe | 𝗝𝗘𝗚𝗨𝗟𝗨𝗦 ✓Kde žijí příběhy. Začni objevovat