Příběh, který jednoho dne vloudil se mi do hlavy a nenechal jí napokoji, dokud nebyl sepsaný :)
Týká se Vergila, syna legendárního Temného Rytíře Spardy, polovičního démona, který po svém znovuzrození hledá své místo ve světě. Kdo by ale tušil, že t...
Vergil sotva pohnul brvou, když nemilosrdně vrhnul se do boje s démony a Ayla na střeše vše sledovala s lehce zatajeným dechem. Styl jakým on bojoval, taková rychlost, preciznost, elegance... žádný zbytečný pohyb navíc, žádná chyba, žádné pochybení. Jeden či dva řezy a démoni neměli sebemenší šanci. Byl... ohromující... byl smrtelnou zbraní, se kterou rozhodně není radno si nějak zahrávat.
Stála tam, ohromeně sledující polovičního démona, který nemilosrdně pobíjel démony, kteří byly natolik pošetilí, že stanuli mu v cestě, že ani neuvědomila si příliš, že jeden z démonů dostal se na střechu za ní. Nemohla jej vidět, protože k němu byla otočená zády, nemohla jej cítit, protože na tomhle místě už bylo tolik démoních esencí, včetně i té nejsilnější Vergilovi, že jedna navíc se v tom ztratila... nevšimla si jej a démon se přibližoval. Napřahoval svoje pazoury, ve kterých svíral dva obří sekáčky.
"Za tebou!!!" zvolal spěšně Vergil na ní vzhůru, když všiml si přibližujícího se démona k ní. Ayla se ohlédla, jenom aby viděla, kterak začínají k ní dopadat ony hrůzně vypadající zbraně. Už nebyl čas, aby se jim vyhnula, neměla dost času se vyhnout a jediná možnost byla padnout... a to také udělala. Odskočila dozadu od smrtících zbraní, vyhnula se jim tak, zbraně zakousli se hlučně do betonu a zdiva až značný prach zvedl se, ale to už ona padala volným pádem dolů na ulici.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Dopad nebyl nic moc... byl těžký, tupí a bolestiví. Ale co budou naražená místa oproti tomu, že vyhnula se smrtící ráně. Odneslo to nejvíce rameno, což zjistila posléze, když pokoušela se mírně otřeseně vstát. Než stihlo se jí povést, démon dopadl kousek před ní. Neměl v rukách už své sekáčky, ale ani to mu nezabránilo se po ní ohnat vlastníma rukama. Ayla proletěla se tak nedobrovolně vzduchem a zastavila jí až protější zeď. Tlumený bolestní výkřik zarazil se jí v krku.
Démon mířil jejím směrem. Běžel, rozmachoval se k další ráně, ale najednou něco se zalesklo vzduchem a démon zastavil se na místě. Stál tam nehybně než poté objevila se na jeho těle příčná čára a démon rozpadl se příčně na dvě poloviny.
Vergil... zabil toho démona, stejně jako zabil i ty ostatní. Pomáhal jí teď snad...? Ochraňoval jí...? Ale proč..? Proč to dělal? Co bylo jeho záměrem...? Kromě jasné nenávisti k démonům, kterou evidentně oba sdíleli, proč jí pomáhal...?
Ayla neznala na tyto otázky odpověď a ležíc na mokré ulici sledovala jak poloviční démon postaral se o démony, kteří se tu objevili. Poslední z démonů padl a jeho druhové už se stačili změnit v jemný popílek, který odvál vánek kdo ví kam. Žádná těla tu nezůstanou, žádné důkazy toho, že se tu něco vůbec odehrálo. Kromě trocha nepořádku, ale to si lidé s ničím spojovat nebudou, snad jenom s nějakým opilcem z jejich rasy, který vyřádil se tu při své cestě domů.
Vergil zasunul svou meč zpátky do jeho pochvy a poté obrátil a rozešel se k ní. Ayliny instinkty vycepované za ty roky na útěku, jako první na ní křičeli, aby dala se na útěk, ale tělo, které bojovalo s démony skoro celý den, bez většího odpočinku, nechtělo jí moc poslouchat. Vergil došel k ní, sehnul se k ní na jedno koleno, jeho oči, jeho ledově azurové oči na ní hleděli, skoro jakoby přemýšlel co měl by v tuhle chvíli udělat, ale více nedalo se to z jeho studené, kamenné tváři vyčíst.
Nakonec sklonil se k ní více a jeho ruce opatrně podebrali jí a zvedl se spolu s ní ve své náruči.
Ayla sama byla tímhle šokována v tenhle okamžik natolik, že nezmohla se na jediné slovo. Vergil sám ale též neřekl nic. Neřekl nic a spolu s ní rozešel se pryč z tohohle místa.
"Nemusíš to dělat... p-pořád můžu chodit..." šeptne nakonec během jeho cesty.
"Hloupost... sotva se držíš při vědomí." řekl zpátky vcelku mírným hlasem. Ayla nemohla proti tomuhle nic více namítat, měl pravdu.
"Jak jsem řekl předtím, neublížím ti, nejsou to žádné mé úmysly ani nechovám jiné podobné nečisté... vezmu tě do bezpečí, odpočineš si tam a pak můžeš pokračovat ve své cestě." řekl jí stejným tónem jako předtím. Ayla hleděla na něj, nebo alespoň pokoušela se na něj dívat, do jeho tváře, která od chvíli co se s ní zvedl, ani nehnula se jejím směrem. I přes tohle vidění, nemohlo jí uniknout pár detailů, pár věcí... konkrétně to, jak upraveně a hladce působil. Možná až skoro vznešeně. Jeho rysy byly jemně tvarované, bez sebemenší chybičky. Celkově vzato... nebyl rozhodně k zahození.
Ayla sklopila svůj pohled, neb cítila sama, že nedokáže už dlouho ponechat svá víčka otevřené. Bojovala s nimi dlouho než nakonec zavřeli se a její hlava pak tak trochu padla volně blíže k němu, tak, že cítila jemnou látku jeho kabátu pod svou tváří. Několik okamžiků na to, dostalo se k ní i něco příjemně vonícího. Byla to jemná, lehce kořeněná a mírně sladká vůně, jeho vůně. Aniž by si to uvědomila, nepatrně se nad tím lehce pousmála. Vergil sklopil k ní pohled právě v tohle okamžiku jejího úsměvu. Při tomhle pohledu, pocítil v sobě cosi... pocit, který nedokázal moc dobře popsat, nebo přirovnat či zařadit co mělo by to pro něj znamenat. Bylo to dobře, nebo špatně...? Tenhle pocit..? To zjistí později...
