Nová Omega [Teen Wolf]

10. Kapitola

Nejsem vrah, neměla bych být. Ale jak jsem říkala Derekovi, ze vzteku se stane zuřivost. A když má vlkodlak vztek, tak má sklony k ubližování a ničení věcí. Když má vztek emocionální vlkodlak, má sklony k vraždění.

Ležela jsem na zemi a má ruka byla od krve. Kvůli ztrátě dvou litrů krve jsem slabá a uzdravení trvá déle. Musím ho zabít. Mám vztek, protože jim ublížil. Deucalion musí zemřít.

"Budeš svědkem mého nového začátku." Řekl. Odvedl mě do jaké si místnosti a zavřel do klece. "Vedeš mě z klece do klece? Velice chytré." "Zavři tlamu! Teď budeš svědkem toho, kdy ukončím svou slepotu!" Řekl a napil se mé krve. Jeho očí získali barvu. Bylo jasné že se uzdravil. "Budu hádat, nestačí ti jen tohle." "Ne, tvá krev sice uzdravuje, ale slepotu neuzdravý na vždy. Tvá krev ze mě do druhého dne vyprchá a já znovu oslepnu." "Takže mě tu hodláš věznit dokonce života?" "Co myslíš." Řekl. Je to jasné. Už nechce být slepý.

Každou chvíli pil mou krev, aby jen tak z jeho těla nevyprchala. Když mu krev došla sebral mě a sebral mi další.  Tohle nezvládnu, když mi každou chvíli bere krev, nemám sílu na útok.

Pár dní jsem ležela v cele dá se říct. Krev mu vydržela dlouho. Já byla slabá a plánovala útěk. Musí být nějaké řešení. A v tom mě něco napadlo. Proměním se ve vlka a pokusím se tak zaútočit.

Deucalion si přišel pro další krev. "Nebuď hloupá, teď když vidím, tak když budeš vlk nemáš šanci na útěk." Řekl. Já stála v koutě proměněná ve vlka. Deucalion otevřel dveře a vešel dovnitř. Sáhl po mě a já ho kousla. Vyběhla jsem z cely a snažila se najít východ. Deucalion mě chytl za ocas a hodil mě o zeď. Stála jsem přikrčená u zdi v podobě vlka. "Tohle se ti nepovede." Řekl. Napadla mě jedna věc, když zavyju, smečka mě uslyší. Doběhla jsem k nejbližšímu oknu a zavyla. Deucalion a znovu hodil o zeď. Proměnila jsem se zpět. "Gratuluji, právě jsi způsobila smrt své smečky." Řekl a zavřel mě zpět.

Ležela jsme v podobě vlka v rohu cely. Má pravdu, byla to hloupost, když jsem teď přijdou, tak jim ublíží. Uvidí je, už není slepý. Uslyšela jsem hluk. Někdo se snažil vyrazit dveře. Jsou to oni. Dveře se otevřeli. Stál tam Derek, Scott, Isacc, Kira, Malia, Lydie a Stiles. "Vypadněte od sud! Deucalion není slepý uvidí vás!" Proměnila jsem se a zakřičela. Deucalion je napadl. Oblékla jsem se (protože když se proměníte ve vlka tak z vás oblečení spadne, ale to už víte) a snažila jsem se dostat z cely.

Stiles přiběhl k cele a snažil se ji otevřít. Podíval se na mou zakrvácenou ruku. "Co ti to udělal?!" "To nic Stilesi! Pomoc mi teď ven prosím!" Řekla jsem. Stiles vypáčil dveře. Objala jsem ho. "Musím ho zabít." "Koho?" "Deucaliona!" Řekla jsem. Stiles vytáhl z kapsy obvaz. "Ty nosíš po kapsách obvazy?" "Jsem člověk a přátelým se s vlkodlaky, takže se to hodí." Řekl. Obvázal mi ruku. "Stilesi já se uzdravim." "Jak dlouho už takhle krvácíš?" "Pár dní, ale jsem v pohodě." Řekla jsem. "Díky." Řekla jsem když ji obvázal.

Scott ležel na zemi, vedle něj Kira a Malia. Byli zraněni. Derek bojoval s Deucalionem. Nebyl ale dost silný. Deucalion ho probodl. "Ne!" Zařvala jsem a skočila po Deucalionovi. Zabodávala jsem do něj drápy. Stalo se to, že vzteku se stala zuřivost. Musím ho zabít.

Probodla jsem mu drápy hruď a držela jeho srdce. "Zaplatíš za to co jsi nám provedl!" Řekla jsem. "Nejsem jediný kdo tě chce pro své účely, je nás víc." Řekl. "Kdo ještě?" "To já nevím." Řekl. Vyrvala jsem mu srdce z hrudi. Jeho tělo padlo k zemi a já taky.

Derek ke mě přiběhl. "Jsi celá?" "Já ano a ty?" "Taky." Řekl. Objala jsem ho. Derek se podíval na mou ruku. "Co ti provedl?" "Sebral mi dva litry možná více krve." "Proč? Nestačí jen na uzdravení trochu?" "To je ten problém, slepota se neuzdravý navždy, když krev vyprchá, znovu oslepne." Řekla jsem. "Jestli jsou další, proč tě budou chtít oni?" "To já nevím."

Doma jsem si dala sprchu. Lehla jsem si do postele a četla si. Přemýšlela jsem to tom co řekl Deucalion. Je jich víc, kteří mě chtějí pro své účely. Kdybych neexistovala, tak by ohrozila svou smečku. Nebudu uvažovat o smrti, nebudu. "Co je s tebou?" Řekl Derek. "Nic." "Vždyť tě vidím, nejsem slepý." "Přemýšlím o tom co řekl, Deucalion. Kolik jich je? Proč mě chtějí? Na tyhle otázky nedokážu odpovědět." Řekla jsem. Derek se lehl vedle mě a já dala hlavu na jeho hruď. "Kdybych neexistovala tak...." "To neříkej. My to zvládneme, zjistíme kdo jsou a vyřešíme to." Řekl a políbil mě. Má pravdu, dokud mě nenašli tak jsme v bezpečí. Až přijdou, tak se to vyřeší. "Tvá barva očí se nezměnila když jsi ho zabila." "Asi když můj druh nemá sklony k vraždám tak se nemění." "To je právě blbost. Ty nevraždíš a tek si někoho zabila." "Ale nemám výčitky, Deucalion si to zasloužil. Vážně Dereku, bude to v pohodě." Řekla jsem. Vážně nemám výčitky. Cítím že to tak mělo být. Že jsem ho měla zabít.