Nová Omega [Teen Wolf]

6. Kapitola

V noci to bylo zase hrozné. Šila jsem sebou a křičela ze spaní. "Sáro! Vstávej!" Derek mě probudil. Viděla jsem škrábance na jeho ruce. "Promiň, já ti nechtěla ublížit." "Nic se nestalo." Řekl a objal mě. "Teď mi řekni co si viděla." "Drželi mě v kleci, lovci. Ubližovali tobě, Scottovo, dvojčatům a Stilesovi. Stilese malém zabili. Všechno kvůli mě." Zalapala jsem po dechu. "Dereku, co když se to stane doopravdy, co když vám ublíží, kvůli mě." Derek mě držel v objetí. "Byl to jen sen." Řekl.

Šla jsem do posilovny, trénovat před zápasem. Kluci sem chodí posilovat před každým zápasem, tak proč bych nemohla taky. "To je zase ta prvačka." Řekl někdo z kluků. Nevnímala jsem to. "To nám jako bude ta kráva lést všude?!" Rozešla jsem se jejich směrem. Scott mě zastavil. "Nech je být." Šla jsem k činkám. Nandala jsem si nějaké závaží. Lehla si a dala ruce na kovovou tyč. Začala jsem zvedat činku. V hlavě mi začal probýhat ten sen. Neudržela jsem ji a ona byla opřená o můj krk. Začala jsem se dusit. Scott ji chytl a pomohl mi ji vrátit zpátky na místo. Zakašlala jsem. "V pohodě?" "Jo, je mi fajn." Ti kluci se začali smát. Naštvala jsem se rozešla jsem se k nim a dala jim pěstí. Scott mě chytl ze zadu a odtáhl od nich. "Co je to s tou mrchou." "Drž hubu!" Řekl Stiles.

"Tak jo hoši, dneska jim to musíte natřít. Běžte tam a na dejte jim to." Řekl kouč. "To má vždycky takový proslov?" "Jop." Nasadila jsem si helmu. Běželi jsme na hřiště. Zápas začal. Dávala jsem góly. Jeden z hráčů druhého týmu mi lacrossovou holí podrazil nohy. Spadla jsem na hlavu. Scott je mě přiběhl. "Hej! Děláš si srandu! Mám ti taky podrazit nohy?!" "Nech ho Stilesi! Sáro jsi v pohodě? Sáro?! Sáro!" Chvilku jsem nedýchala. Najendou jsem se nadechla. Zakašlala jsem. "Kouči vemem ji do šatny, za chvíli přijdeme." "Dobře McCalle. Ostatní pokračujeme!"

Zrychleně jsem dýchala. "Dobrý dobrý, v klidu." Říkal Stiles pořád dokola. "V pohodě?" "Jo je mi fajn." Řekla jsem. Došla jsem k umyvadlu, opláchla si obličej a opřela se. "Kdyby jsi nebyla vlkodlak tak by jsi byla mrtvá. Přestala jsi dýchat." "Ale jsem v pohodě. Je mi fajn." Řekla jsem. "Tak pojďte, jdeme vyhrát." Řekla jsem a šla zpátky na hřiště. Nasadila jsem si helmu. Běžela na hřiště. "Watson! Sedni si" "Cože? Proč?" "Máme plno, leda že by, Deny! Pojď na lavičku!" "Díky kouči " řekla jsem a běžela na hřiště. Naházela jsem do branky dalších pár gólů. Vyhráli jsme.

Cestou ze školy jsem to jako vždy brala lesem. V dáli jsem uviděla černého vlka s modrýma očima. "Tálie?" Vlk se proměnil na člověka. "Dereku?" Řekla jsem a rozeběhla se k němu. Objala jsem ho. "Nejsi jediná, která se umí měnit na vlka." Řekl a políbil mě. "Není ti zima? Dereku je sníh." Zasmál se. "Neboj já nezrmznu." Řekl a proměnil se zpět ve vlka. "Počkej." Řekla jsem a našla svoji noru, dala jsem do ní své věci a proměnila se. Běhali jsme po lese bok po boku. Najednou jsem uslyšela nějaké zvuky. Přikrčila jsem se k zemi.  Derek přiběhl ke mě. Lidi nám nerozumí, ale mi sobě ano. "Co se děje?" "Ty zvuky. Někdo tu je." Řekla jsem a rozeběhla se k noře. Derek běžel za mnou. Vlezli jsme do ní. Nemohli jsme se proměnit, protože bychom byli nazí. Naštěstí žádné nebezpečí nehrozilo. Byl to Scott a Stiles. Zrovna šli k Derekovi. Dneska je úplněk, budou mi pomáhat. Vzala jsem svoje věci a ve vlčí podobě běžela domů, Derek běžel hned za mnou.

Vběhla jsem do Derekova pokoje. Proměnila jsem se, Derek taky. Bože, jak ráda bych mu propadla, ale teď nemůžu, jdou sem Stiles a Scott. Oblékli jsme se a šli dolů. "Připravená na úplněk?" Zaváhala jsem. "Jo v pohodě." Celé odpoledne jsem se snažila být v klidu, ničím se nerozrušovat. V hlavě mi stále probíhal ten sen. Měla jsem v ruce skleničku. Rozbila jsem ji. "Bože, au!" Řekla jsem potichu a uklidila střepy. "Jsi v pohodě?" "Jo je mi fajn Scotte." "Přestaň to už říkat, celý den je tvoje odpověď  'Jo je mi fajn'  ale mi vidíme že není." Řekl Stiles. Derek vešel do místnosti. "Řekni jim o tom." Třásli se mi ruce. "Dobře." Nadechla jsem se a vše jim řekla. "Ale byl to jen sen ne?" "V to taky doufám Stilesi." "Dobře mě poslouchej Sáro. Jsi v prváku, je ti patnáct, ve svým věku zvládáš vlkodlačí schopnosti skvěle. Je tu jeden kluk, teď je ve druháku, ale proměnil se když byl v prváku jako ty. Jmenuje se Liam. Určitě ti nějak poradí." Řekl Scott. "Mám otázku, to se už od narození měníš ve vlka, nebo..." "Ne, když jsem byla malá, tak jdem se neměnila, pouze mi občas oči zasvítili fialově. Když mi bylo čtrnáct, začala jsem cítit změnu, naučila jsem se měnit ve vlka, ale stalo to nebylo tak silné. Na mé patnácté narozeniny, těsně před tím než zabili moji smečku, se to projevilo." Vysvětlila jsem. Derek mě chytl za moje ruce, které se pořád třásli. "Víte kluci, mám strach. Co když se to stane? Co když vám kvůli mě ublíží?" "Byl to jen sen, bude to v pohodě." Řekl Scott. Ucítila jsem proměnu. Bylo to na mě asi vidět, ale taky se mi zvýšil tep. "Už?" Zeptal se Stiles. Přikývla jsem.

Kluci mě odvedli do sklepa. Přivázali mi ruce řetězi. Tentokrát bez hřebíků. Seděla jsem na zemi a zhluboka jsem dýchala. Snažila jsem se proměnu potlačit. Zabralo to. Měsíc byl na obloze a já se neproměnila. Taky jsem to, ale udělala že strachu. V posledních dnech cítím strach. Z toho že někdo někomu ublíží, nebo že mě ublíží, nebo že já někomu ublížím. "Myslím, že se neproměním." Řekla jsem. Byla jsem hodně unavená. Kluci mě odvázali. Šla jsem si lehnout.

"Dneska spíš u sebe?" "Nechci ti zase ublížit." "Nic to nebylo. Notak." "Tak jo." Řekla jsem s malým úsměvem na tváři. Ležela jsem v Derekově objetí. Ale neměla jsem klidné spaní, opět. Tentokrát se mi zdálo, že lovci zabili Dereka. Křičela jsem a brečela ze spaní."Dereku! Dereku! Neee!" Křičela jsem. "Sáro? Sáro?! Já jsem tady!" Probudila jsem se vyděšená. Objala jsem ho. "Takhle to dál nejde." Řekl. "Myslela jsem, že jsi mrtví. Viděla jsem jak tě zabili." "Byl to jen sen. Ano? Jen sen." Přikývla jsem. "Promiň." Řekla jsem. "Za co se omlouváš?" "Nespíš kvůli mě. Ublížila jsem ti zase." "Nic jsi mi neudělala." Podívala jsem se k oknu. Uviděla jsem tam postavu se zbraní, lovce. "Nenene!" Zvedla jsem se z postele a opřela o zeď. "Co je? Co se děje?" "Ty ho nevidíš?" "Koho? Nikdo tu není Sáro." Podívala jsem se zpět. Vážně tam nikdo nestál. Sesunula jsem se na zem. "Takhle už to nejde. Já už takhle dál nemůžu. Ve škole půjdu k psycholožce, snad mi nějak pomůže."