Tajemství superhrdinů ✅

7. Domácí kino

Petr znaveně otevřel oči a zjistil, že zírá do zářivého bílého světla. To ho samozřejmě pořádně vyděsilo, připomínalo mu to nebe, či zubařskou ordinaci a ani do jednoho z těchto míst neměl Petr v úmyslu se v blízké době podívat.

„Já jsem... mrtvej?" zaváhal a znaveně se chytil za hlavu. Vlastně ne, oprava. On se chtěl chytit za hlavu, ale zjistil, že nemůže. Jeho tělo bylo zabalené v jakémsi bílém neprůhledném kokonu. Přirozeně začal panikařit. Vzhledem k tomu, že si Petr z posledních pár hodin nic nepamatoval, pracovala jeho mysl na plné obrátky, aby nějak racionálně vysvětlila, kde se to nachází, a také proč se zde nachází. Měl snad za sebou souboj s obřím pavoukem, který prohrál, a teď se měl stát jeho svačinkou? V tu chvíli bylo možné vše. Petr se pokusil ten nepěkně pevný kokon roztrhnout, ale bez výsledku. Byl stále ještě příliš slabý, nepovedlo se mu ani pořádně rozpažit.

„Mrtvej?" ozval se z druhé strany místnosti Lukášův pobavený hlas. „To ne, ale mohl jsi být. Asi," dodal zamyšleně.

Lukáš měl na sobě stále ještě převlek Inženýra, jen jeho brýle byly nyní posazeny vysoko na čele, takže se mohl Petrovi dostat ničím nerušený pohled na bratrův výraz stoprocentní spokojenosti.

„Co to má znamenat?" zavrčel Petr. „Hned mě z toho vyndej, teď nemám náladu na to se s tebou prát."

„Prát?" zopakoval Lukáš. Znovu to pobavení. „Kdybych chtěl, mohl jsem tě změnit v žrádlo na piraně a nic bys s tím neudělal."

„Nesmysl," vyprskl mladík rozezleně a několikrát se v kokonu zavrtěl. Byl jako kobra prskající jed do okolí. „Kde bys zrovna ty vzal piraně? A vůbec, k čemu je tahle divnokoule?"

Lukáš jeho otázky ignoroval. S kamenným výrazem vzal ze stolu nůž a udělal několik kroků dopředu.

„C-co s tím chceš dělat?" zakoktal Petr a vytřeštil oči. „Nepřibližuj se s tím ke mně!" okřikl ho. Snažil se budit hrůzu, což je ale obtížné, když člověk leží spoutaný na lůžku a vypadá jako ohromná palačinka.

Lukáš k němu přistoupil bez jakékoli bázně a ostří nože se zalesklo v neméně ostrém světle bílé zářivky.

„N-nech mě, ne!" vyhrkl Petr a v obavách zavřel oči. Poté však ucítil, že sevření kokonu už není tak pevné jako předtím. To ho mile překvapilo. Když znovu otevřel oči, spatřil rýhu, která se táhla podél celé té „divnokoule". Konečně se z ní mohl vysoukat ven! Jeho radost však vzala brzy za své. Petrovi se naskytl vskutku děsivý pohled.

„Co se mi to stalo?" vyhrkl se slzami v očích. Když zvedl ruce k obličeji, zjistil, že je má zjizvené a stále ještě trochu popálené. „Co se mi," zarazil se a přiložil si dlaně na tvář. Cítil, že i s ní je něco v nepořádku. I ona byla spálená a Petr si jen mohl domýšlet, v jak strašném stavu se nacházela.

„Trefil tě blesk," shrnul mu nedávné události Lukáš téměř bez emocí. „Vypadá to, že je tvou slabinou elektřina."

„Můj obličej," fňukl Petr.

„Spraví se."

„Jo, jasně," osočil ho. „VONO se to spraví, že jo?"

„Nevylévej si na mně zlost, ano?" pokračoval Lukáš mírně.

„Jakou zlost?! Proč bych měl mít nějakou zlost?! Vždyť já se mám fantasticky!" křikl a praštil rukou do železného stolku, který stál vedle lůžka. Na jeho povrchu se ihned objevila prohlubeň v podobě pěsti. Alespoň něco fungovalo tak, jak má.