Tajemství superhrdinů ✅

4. Přízrak

Suprduprman přijde o všechno.

Když tehdy Týna spolu s ostatními „čumily" natáčela souboj Suprduprmana a Inženýra o sochu na Suprduprmanském náměstí, ani si nevšimla temně oděné postavy stojící na střeše jednoho z panelových domů. Všichni měli namířené telefony do vzduchu a sledovali neskutečný zápas dobra a zla, aniž by tušili, že to pravé zlo stojí o kus dál, na střeše jednoho z věžáků.

Bude trpět za to, co udělal.

Osoba přes sebe měla přehozenou kápi a nebylo jí vidět do obličeje, přesto způsob, jakým hleděla na probíhající souboj naznačoval, že se na její tváři objevil úsměv. Nebyl to však ten typ úsměvu, který má člověk při pohledu na roztomilé štěňátko, nebo když se mu povede vložit flashku do počítače na první dobrou. Pokud by někdo ten úsměv spatřil, popsal by ho jako pomstychtivý. Zlostný. Přesně to byly emoce, které Přízrak cítil. On si totiž do Města rozhodně nepřišel hrát, právě naopak. Sledoval scénu před sebou, analyzoval každý krok Inženýra a každý manévr Suprduprmana. V ruce držel obyčejnou tužku, kterou během sledování proplétal mezi prsty. Mohl by ho porazit. Teď a tady. Srazil by Suprduprmana k zemi, skolil jako psa a nezabralo by mu to ani pár vteřin. Ten rádoby superhrdina by neměl proti jeho síle šanci, jenže co by to bylo za výhru? Zabít ho by bylo tak snadné, ale pokud by Suprduprman zemřel, zemřeli by s ním i veškeré naděje na pomstu. Ne, on musel žít. Alespoň prozatím. Musí žít.

Přízrak si dal slib, že se postará o to, aby Suprduprman přišel o všechno. Aby ztratil vše, co mu kdy bylo milé. Žádná slova nedokáží popsat, jak moc se těšil, až uvidí v jeho hrdinské tváři ten výraz čiré bezmoci. Nemohl se dočkat, až z toho „mouly v pláštíku" vyprchá i ta poslední kapička naděje a muž z oceli (nebo jakéhokoli pevného materiálu, který Suprduprmana vystihoval) se zlomí jako by byl jen stéblem trávy. Jeho schopnosti mu budou k ničemu. Síla, rychlost, létání, laserový pohled či ledový dech, nic z toho nedokázalo trumfnout to, co pro něj měl Přízrak připravené. Ale aby se tak stalo, potřeboval spojence. Přízrak se pohledem zaměřil na Inženýra. Mladík zrovna ze svého vznášedla vystřelil síť, která se kolem Suprduprmana obtočila a on padal k zemi jako kámen. Když však narazil na povrch a vylezl z díry, která se podobala menšímu kráteru, vrátil se na oblohu, jako by se nic nestalo. Pokud by z takové výšky spadl kdokoli jiný, tak by se minimálně přizabil a zbytek života by strávil upoutaný na lůžku a potravu by sál tak akorát brčkem. Se Suprduprmanem to však nic neudělalo a on se mohl znovu vydat za raketou, která měla během chvíle zničit jeho sochu. Taková síla. Odolnost. Vytrvalost. V boji proti jiným by měl navrch, avšak zahalená postava na střeše, to byl sok na jiné úrovni.

Přízrak zamyšleně shlédl do davu. Na jedné ze střech se to jen hemžilo zvědavci. Byla tam hlava na hlavě, ale jemu stačilo zahlédnout jen jednu osobu. Kristýnu. Stála u římsy a zaujatě celý souboj natáčela. Přízrak nasadil další ze svých zpropadených úsměvů. Všechno mu do sebe zapadalo. Všechno. A brzy i zbytek zúčastněných měl pochopit, o co přesně mu kráčí.

„Dostanu tě, Suprduprmane," pronesl Přízrak děsivě hlubokým hlasem. „Dostanu a ani samotný Autor tě nezachrání." Přízrak sevřel tužku v ruce o něco pevněji. „Nikdo tě už nezachrání," dodal šeptem. „Nikdo."

***

„Vzbuďte ho někdo!" ozval se síní rázný hlas přednášejícího.

Lukáš ucítil, jak mu někdo šťouchá do zad. Nebylo mu to moc příjemné. Něco nesrozumitelného zamručel a pak pomalu zvedl hlavu, aby se rozhlédl, kdo ho to budí. Byl tak dlouho v limbu, že se mu na čelo přilepil jeden papír s poznámkami a na tváři měl obtisknutý obrys propisky.

„Mladý muži, pokud vás tak moc nudím, můžete odejít. Přednášky jsou otevřeny veřejnosti, ale nejsou povinné. Je jen na vás, jestli se jich budete účastnit."

„Ú-účastnit?" zamumlal Lukáš a zívl. S přivřenýma očima se rozhlédl po místnosti. Úplně zapomněl, kde, že se to vlastně nachází.

„No, ano, mluvím tady o účasti na přednášce. Na MÉ přednášce," zdůraznil. „A ty opravdu nejsou místem pro vaše chrápání. Nezajímá mě, co provádíte po večerech, jestli chodíte tancovat, flámujete nebo obrážíte jednu sukni za druhou."

Část studentů usazených v zadních řadách se začala smát, ale zdálo se, že to na Lukáše nemělo žádný vliv. Jen tak seděl na svém místečku a rozespalým pohledem sledoval profesora, který se stával čím dál tím víc brunátný.

„Jakmile si sednete mezi ostatní, tak budete poslouchat můj výklad, jasné?"

„Jasné," přitakal Lukáš. Samozřejmě, že se nabízelo postavit se ke stěně a spát tam, vždyť přeci samotný profesor řekl, že musí dávat pozor, „jakmile si sedne mezi ostatní". Na „stání" mezi ostatními se to tedy nevztahovalo, ne? Jenže Lukáš si jen promnul spánky, vzal do ruky tužku a začal z tabule přepisovat informace, které mu během spánku unikly. Tušil však, že je to předem prohraný boj a že něco takového nemá šanci stihnout.

Jako zázrakem se mu podařilo dát všechny zápisky dohromady a mít je přehledně zapsané.

Lukáš při pohledu na hustě popsaný papír nevěřil svým očím. Buď byla jeho ruka tak rychlá, nebo profesorův výklad tak pomalý, ale měl po kupě vše, jako kdyby nikdy neusnul. A navíc tak hezky přehledně zapsané? Vždyť to vůbec nebyl jeho škrabopis kocoura po mrtvici! Lukáš nakrčil obočí. Doopravdy se mu právě teď něco podařilo? Nemožné, vždyť obvykle na co sáhne, to pokazí, přesto... Poznámky tu měl všechny, ne, že ne, takže to bylo oficiální. Máme tu úspěch, vážení! Na Lukášově tváři se po dlouhé době objevil hrdý úsměv. Mladík si v tu chvíli přišel jako páv. Nejraději by si ze svých krasopisně popsaných listů udělal vějíř, který by pak každému ve škole ukazoval na potkání. „Podívejte! Tohle jsem sepsal sám!" jásal by a mával by s tím ostatním před nosem.

Kdyby tehdy nebyl Lukáš tak oslepen tím zářivým okamžikem úspěchu a pořádně se rozhlédl kolem, objevil by, že to zase až taková náhoda nebyla. A že osoba zodpovědná za ty suprdupr zápisky seděla jen o pár řad za ním. Její prsty si hrály s tužkou a plán pomsty mohl konečně začít. Úspěch je návykový a jakmile ho člověk jednou zažije, už se ho jen těžce vzdává. A právě na to Přízrak spoléhal.