Loving You Is a Losing Game

Ɣ 01 Ɣ

Jelikož Alex vyrůstal ve světě herectví už od malička (byl hodně oblíbené dítě každého páru v každém druhém filmu díky jeho velkým modrým očím), moc kamarádů neměl.

   Často byl na natáčení místo školy, až mu nakonec rodiče sehnali soukromého učitele. A sotva si na natáčení udělal nějaké kamarády, přišlo natáčení nové - s úplně jinými lidmi.

   Za ty roky se u něj udržel jen Oscar, model, se kterým kdysi Alex pracoval na reklamě, a jeho přítelkyně Bella, která Oscara vždy a všude zastínila svou krásou. A taky Emma, tříletá dcera jeho manažera. S tou byl Alex teoreticky nejlepší kamarád.

   Skupinka kamarádů k nezaplacení, řekl by.

   Pravda ale byla i taková, že Alex byl prostě příšerný v navazování přátelství. Nebyl to tichý kluk, který by se bál vůbec někoho oslovit, právě naopak, Alex vždy řekl to, co měl na jazyku, což možná byla právě ta chyba. Jakmile s ním ale navázat kontakt přece jen někdo dokázal, poznal pravého Alexe v celé své kráse.

   Což se dalo považovat za chybu číslo dvě. Někdy se vážně divil, že s ním Oscar s Bellou ještě vydrželi, když dokázal být více náladový než ženská v devátém měsíci těhotenství. 

   To mu také manažer John vždy vyčítal. Třeba jako teď. "Máš sakra štěstí, že jste byli mimo hledáčky fotoaparátů, jinak bych tě asi uškrtil."

   Šlo o to, že se Alex účastnil charitativní akce, kde byl také Yohan. A možná mu Alex omylem roztrhl košili, když se do něj Yohan navážel na toaletách kvůli tomu, že dostal nabídku na reklamu pro Burberry a Alex byl až jejich druhá možnost.

   Alex nejprve argumentoval, že je ambasadorem pro Versace, ale Yohan měl tak pitomé poznámky, že prostě nevydržel a popadl ho za košili. 

   A musel se usmát. Ta úžasná košile od Burberry totiž nic nevydržela.

   "Stejně všichni ví, že se nenávidíme, jaký by byl rozdíl v tom, kdyby nás viděli? Jen další handrkování do našeho rejstříku," pokrčil rameny Alex a popadl lahev s vodou na stolku vedle křesla v jeho šatně v zákulisí, kterou sdílel ještě s Oscarem a Bellou.

   John se k němu otočil a ukázal na něj prstem. "Musí to přestat. Za dva týdny spolu začínáte natáčet a já má na starosti to, abyste se na setu nezabili. Tak mi to, prosím, neztěžuj."

   "On mě vyprovokoval!" bránil se Alex.

   "A ty ses nechal! Opět," dodal John. "Jako nechci ti nic říkat, ale tak v osmdesáti procentech vašich potyček je to on, kdo vyhrává, protože tobě rupnou nervy."

   To možná v tu chvíli Alexe naštvalo ještě více. Složil si ruce na prsou a naštvaně našpulil pusu. "To není pravda." 

   "Je. A teď," usmál se John a Alex hned věděl, že to nebude nic dobrého, "půjdeš k němu do šatny a doneseš mu tuhle košili, když jsi tu jeho roztrhl. A omluvíš se," řekl rázně.

   Alex začal vrtět hlavou, ale to už mu John položil bílou košili na klín. "Přece mu nebudu dávat svou košili?! A už vůbec ne se mu omlouvat?"

   "To si piš, že budeš," odpověděl s ledovým klidem John. "Volala mi jeho manažerka, jejich stylista se sekl v zácpě, náhradní košili nemají a určitě nepočítali s tím, že mu ji roztrhneš. Takže mě poprosila, jestli nemáme nějakou navíc. A ty máš. Takže tam půjdeš a omluvíš se. A pohni si, už jste z večírku dlouho pryč, lidé začnou spekulovat, kde jste."

   Alex si odfrkl. "Mít náhradní oblečení, to je základ," zamumlal, ale popadl košili a postavil se. "Co kdyby se vlastní vinnou třeba polil? To bych mu taky musel půjčovat oblečení?"

   "Nejspíš. Nehudruj a běž, za pět minut máš být zpátky na scéně."

   Alex protočil očima, ale vyšel ze své šatny. Tušil, že Yohanova šatna byla za rohem, asi čtyři místnosti od té jeho, ale jistý si také nebyl.

   Povzdechl si. Nemohl uvěřit tomu, co šel právě udělat.

   Jeho tušení bylo správné, a tak za chvíli stál před Yohanovou šatnou. Zhluboka se nadechl a zaklepal. Nebyl nervózní, jen vážně, neměl náladu čelit Yohanovi. 

   Vešel dovnitř, aniž by čekal, až mu po zaťukání někdo otevře nebo se alespoň ozve. 

   Yohan byl v místnosti sám, což Alexe trochu zarazilo. Seděl před zrcadlem, zakoukaný do svého telefonu a s roztrženou košilí stále na sobě.

   Alex se zastavil. Yohan se otočil.

   "Potřebuješ něco?" zeptal se ho Yohan, jako by bylo naprosto normální, že se Alex objevil v jeho šatně.

   "Kde máš manažerku?" zeptal se. Tak nějak odmítal dát svou košili přímo Yohanovi.

   "Šílí kvůli tomu, co si mám teď obléct, když jsi mi roztrhl košili.. Někde poletuje," odpověděl Yohan klidně a svou pozornost opět přesměroval k telefonu. Alexe vytáčel Yohanův neustálý klid. 

   Došel k Yohanovi a hodil mu košili na telefon v rukách. "Chci ji vrátit. Bez jediné bakterie tebe na ní, nejlépe vydezinfikovanou."

   Yohan opět vzhlédl. "Myslíš, že mi bude? Já ti nevím, tvé ruce jsou docela párátka."

   Co by se stalo, kdyby ho teď praštil? Byl by to moc velký problém? Vzdal by to už John s ním?

   Nechci ti nic říkat, ale tak v osmdesáti procentech vašich potyček je to on, kdo vyhrává, protože tobě rupnou nervy. Vzpomněl si na Johnova slova a zhluboka se nadechl. "Klidně si choď s tou roztrženou od mých párátek, mně je to jedno. Pak nefňukej až budeš na titulce každého časopisu jako ten, co se ani neumí obléct na charitativní akci."

   S těmito slovy se otočil, připraven odejít. Sotva začal zavírat dveře Yohanovy šatny, uslyšel ještě zevnitř. "Díky."

   Zavřel dveře a otřepal se. 

   Do deseti minut už byl Alex zpátky v centru dění se sklenkou šampaňského a zdvořilostně se bavil asi s o patnáct let starším mužem, se kterým minulý rok natáčel jednu reklamu. Když zrovna mu muž zrovna vyprávěl o jeho desetiletém synovi, Yohan se taky konečně ukázal na scéně. S Alexovou košilí.

   Alex nasucho polkl. Yohan měl možná pravdu, že mu košile úplně nebyla, protože ji měl o něco více těsnou jak Alex. Ten bastard. Nejspíš měl vypracovanější tělo jak Alex, což ho opět nakrklo.

   Yohan se hned dal do řeči s nějakými dívkami, které vypadaly, že jsou přibližně stejně staré jak on. Alex se pak nachytal, že vůbec neposlouchal svého momentálního společníka a jen sledoval každý Yohanův pohyb.

   A přemýšlel, jak s ním přežije celé natáčení filmu, když ho tak nenáviděl.

Ɣ

tohle mě baví. jestli nebudu psát nic jinýho, im so sorry.