Loving You Is a Losing Game

Ɣ 28 Ɣ

Jejich další, pro Alexe zdálo se mnohem horší, odhalení přišlo dřív, než by čekali.

   Odjakživa neměl rád předem neohlášené návštěvy a kdo by taky čekal nějakou takovou návštěvu na hotelu, ještě k tomu někoho, kdo bydlí na druhé straně kontinentu?

   No dobře, to by Alexe až tak překvapovat nemuselo. Yohanův táta byl bohatý, klidně si mohl přeletět přes půlku zeměkoule, aby si dal pravé japonské sushi přímo z Japonska a hned na to se vrátil domů.

   Měli den volna. Těch zrovna moc neměli, ještě aby se jim oběma povedlo mít volno v ten samý den, a tak si ho celý naplánovali. Většina aktivit teda souvisela s hotelem, jelikož museli být opatrní, ale i tak toho mohli dělat hodně - sauna, bowling, arkády, Alex se už nemohl dočkat.

   Jenže sotva odbila sedmá hodina ranní, někdo začal ťukat na dveře jejich pokoje.

   Neměli v plánu vstávat minimálně do osmi, a tak je to nemálo překvapilo. 

   Pak se ozval hluboký hlas, který i Alex poznal, jelikož si ho moc dobře pamatoval tenkrát z restaurace. "Yohane!" křikl pan Christensen a znovu zabušil. "Otevři! Jsem po letu unavený."

   Nastal zmatek. Alex v tom pokoji neměl vůbec být, a tak ho Yohan teoreticky skopl z postele a zasyčel na něj, ať se schová pod ni. Alex se pod postel zakutálel jako nějaký tajný agent FBI, zatímco Yohan začal házet jakékoliv viditelné Alexovy věci do skříně.

   "Už jdu!" křikl Yohan na otce a vzal z podlahy Alexovy bílé tenisky. Hodil je k němu pod postel.

   Hotelová postel byla dostatečně vysoká na to, aby se tam Alex mohl schovat a ještě docela dobře viděl na velkou část pokoje. Alespoň tedy na spodní část, a tak když Yohan pustil otce dovnitř, viděl jen jejich nohy. 

   "Co tady děláš?" zeptal se Yohan nervózně. Alexe se snažil rozvzpomenout, jestli v kuchyňce včera umyli nádobí po tom pokusu udělat si vlastní palačinky. Jestli totiž ne, Yohanův otec by mohl podezírat, proč je všechno nádobí po dvou.

   "Měl jsem tady nějaké vyřizování," odpověděl pan Christensen a podle jeho nohou Alex usoudil, že se točí dokolečka a prohlíží si celý pokoj. "Pěkný, že? Tenhle hotel jsem měl vždycky rád."

   Alex musel přiznat, že na hotely měl Yohanův otec opravdu vkus. Sice byl pokoj o něco menší než v tom předchozím, co se ale týkalo služeb a aktivit, byl rozhodně na prvním místě.

   Yohan něco nesrozumitelného zamumlal v odpověd. Alex ležel na břiše a srdce mu bilo jako o závod.

   "Nespal jsem dva dny," pokračoval Yohanův otec. "Nevadí, když se natáhnu? Pak s tebou potřebuju probrat určité věci."

   Alex vykulil oči. Ne, nemohl si jít lehnout. Ne, když se pod postelí schovával. Už teď mu bylo jasné, že by několik hodin pod postelí nevydržel. 

   Yohan začal vydávat neurčité zvuky, jak se snažil najít odpověď, nejspíš takovou, aby jeho otec nemusel spát u něj na pokoji. Jenže na nic nemohl přijít, což se mu Alex ani nedivil, a řekl nakonec: "Jasně."

   Do deseti minut tak ležel pan Christensen na posteli, pod kterou se Alex schovával. Yohan chvíli nervózně chodil po místnosti, až se nakonec posadil do křesla. Alexe pomalu začínala bolet hlava ze zatuchlého prostoru pod postelí.

   Uběhlo tak dalších patnáct minut, než si Alex všiml, že se Yohan dal do pohybu. Přešel k posteli, nejspíš aby zkontroloval, jestli jeho otec už tvrdě spí a pak si klekl na na zem. Rukou Alexovi naznačil, ať se potichu vyplíží ven.

   Alex první začal vrtět hlavou, že takhle riskovat nebude, naopak zase ale nechtěl strávit kdo ví kolik hodin v tak nepohodlné pozici pod postelí. A tak se nakonec začal plazit ven. Yohan tiše vzal Alexův mobil a peněženku se skrýše pod polštáři na sedačce a oba zamířili ke dveřím.

   Jakmile se za nimi zavřely dveře, Yohan mu podal telefon s peněženkou a zašeptal: "Jdi třeba k bazénu nebo někam. Za chvíli ti tam donesu oblečení na převlečení."

   Alex si věci od Yohana vzal a přikývl. Podíval se na svůj momentální outfit. Volné velké triko a šortky na spaní, boty ani neměl. Proto se rozhodl, že opravdu půjde k bazénu, tam nebude tak divné, jestli ho někdo zahlédne bez bot.

   A sice stáli na chodbě, která pro ně byla už zakázané území, přesto ho Yohan objal a dal mu krátký polibek do vlasů. "Promiň," zašeptal. "Dneska asi plány padají. Zkusím se nějak vyvléknout nebo ho nějak poslat zpátky domů."

   Když ho Yohan pustil, Alex se pousmál. "V pohodě. Jen se ujisti, že v tom pokoji není něco, co by nás prozradilo. Zkontroluj, jestli jsme umysli nádobí."

   "Umyl jsem ho včera," odpověděl Yohan pobaveně. Samozřejmě, že ho Yohan umyl. Že o tom Alex vůbec pochyboval.

   Pak se už Alex rozešel k bazénu a Yohan zmizel zpátky v pokoji. U vnitřního bazénu si sedl na jedno ze sedátek a když neměl co jiného dělat, projížděl si sociální sítě. Po dlouhé době si tak opět vyhledal sebe s Yohanem, což od toho, co byli spolu, ještě neudělal.

   Některé věci byly opravdu k pobavení a pár si jich uložil, aby se pak s Yohanem mohli nad nimi zasmát. Yohan pak do pár minut přišel s Alexovým oblečením.

   "Spí jak zabitej, je to dobrý," řekl jako první. V ruce nesl pečlivě poskládanou Alexovu mikinu a černé kalhoty, v druhé mu za tkaničky visely tenisky, které předtím hodil pod postel. 

   Alex si od něj s tichým poděkováním oblečení převzal. Pak se začal smát.

   "Co je?" zeptal se nechápavě Yohan.

   "Uvědomuješ si, jak se všechno mohlo ze sekundy na sekundu pokazit? Jsme měli sakra štěstí."

   Yohan se pousmál, ale nebyl to úplně upřímný úsměv, který Alex od něj znal a tak moc ho miloval. Jeho smích tedy ustal a podíval se Yohanovi zpříma do  očí. "Co je?"

   Yohan zavrtěl hlavou. "Nic."

   "Něco jo," nenechal se Alex. "Ty víš, co chce s tebou otec probrat? Nebo jde o něco jiného?"

   Podle toho, jak si Yohan okamžitě skousl ret, Alex poznal, že se trefil do černého. Yohan nejprve uhnul pohledem, ale pak se na Alexe opět podíval. "Možná tuším. Probereme to pak, jo? Nechci tě strašit něčím, co možná nebude ani pravda."

   Alex znervózněl, ale tak nejistě přikývl. "I tak mě děsíš," řekl přesto.

   Yohan se pousmál, natáhl ruku a pohladil Alexe po tváři. Alex se ihned začal rozhlížet, jestli je někdo nevidí. "Neboj," odpověděl jemně. "Napíšeme si, jo? Snad bude do oběda pryč."

   Alex nejistě přikývl. Pak už jen sledoval Yohanova vzdalující se záda. 

   Z Alexe se stal v tu chvíli teoreticky bezdomovec. Převlékl se do čistého oblečení a své pyžamo, pokud se to tak dalo vůbec nazvat, zamknul v jedné z malých skříněk u bazénu. Pak se vydal do ulic města, kde se potuloval dobrých několik hodin, zašel si dokonce i na oběd a netrpělivě vyčkával jakoukoliv zprávu od Yohana.

Ɣ

opět ráno, wow. toš vám přeji pěkné velikonoční pondělí!