Tábor - Larry Stylinson CZ

9

Byl jsem do svojí knížky tak zabraný, že jsem si ani nevšiml, že se někdo blíží ke mně.

„Louisi?" uslyšel jsem hlas, který mě teď tolik vylekal. 

„Ježíšku, promiň, nechtěl jsem tě vylekat" omlouval se.

„To je v pohodě, Harry, byl jsem moc zabraný do knihy" řekl jsem a knihu rychle zaklapl.

„Co to je za knihu?" zeptal se, protože přes černý obal co jsme na ní měl nešlo nic vidět.

„Ale, příběh o nějakým klukovi. Měl celkem dost těžký život"

„Rád čteš?" zeptal se.

„Jo, baví mě to" odpověděl jsem mu popravdě, i když se tím nikdy moc nechlubím.

„Nevadí ti, když tady s tebou chvilku pobudu? Budíček bude až za nějakou dobu, tak jsem se právě dodal sem a koukám, že jsem nebyl jediný, kdo měl tenhle nápad" 

„Ne, nevadí, klidně tady se mnou zůstaň" řekl jsem a potom jsem se pomalu pozastavil nad tím, že to možná vyznělo trošku divně. Nic už jsem neříkal a nechal to radši být, ještě bych to zhoršil.

Vzal jedno lehátko, které bylo poblíž tomu mému a přisunul si ho blíž ke mně. 

Lehnul si na něj a koukal se někam nahoru.

„Nechceš mi říct něco o tobě?" řekl stejnou větu, jako Niall v autobusu.

„Moc o sobě neumím mluvit, takže by bylo možná lepší, kdyby ses ptal na něco, co tě zajímá" řekl jsem a knížko jsem si položil vedle sebe na druhou stranu než na tu, kde byl Harry.

„Nevím, třeba kolik ti je, jestli studuješ, jestli jo, tak jak ti to jde a tak" řekl.

„Tak jsem Louis William Tomlinson, je mi sedmnáct a teď chodím do třeťáku. Moje výsledky jsou stále ještě samé jedničky, protože z toho mám prostě dobrý pocit a mám takhle větší šanci na skvělou budoucnost" odpověděl jsem na jeho otázky a on se zájmem poslouchal.

„To je hezký, taky jsem se ve škole snažil, ale učitelé na mě byli zasedlí, protože jsem byl takový ten frajírek, který byl drsný, ale chytrý" řekl on a já jsem se celkem divil, protože bych to do něj neřekl.

„Neřekl bych do tebe, že by jsi byl nějaký namachrovaný frajírek" řekl jsem a pokrčil rameny.

„Jo, snažil jsem se změnit, protože mi to předtím už i nevyhovovalo, když mě každý měl za toho bad boye a každá druhá holka se na mě lepila" zaksichtil se.

„Jo, tak to se ti povedlo, teď působíš dobře a přátelsky" sklopil jsem hlavu do klína.

„To jsem rád, dost jsem se snažil, ale něco z toho prostě už změnit nejde" řekl.

Začal mu zvonit telefon, tak se omluvil a odešel trošku bokem. Stále jsem ho mohl slyšet, ale i když vím, že by se to nemělo, tak jsem začal lehce odposlouchávat.

„Ano, lásko?" ou. Aha. Takže má přítelkyni. Nebo možná přítele?

„No, povídej. Co se děje? Kendall notak, nenapínej mě" řekl nejspíše tedy jí do telefonu a procházel se tam a zpět.

„COŽE?!" řekl poněkud až moc nahlas.

„Vždyť ti nebylo špatně a nevypadala jsi na to, tak jak jsi to teď zjistila?!" řekl zase.

„To je skvělý, nebrala jsi náhodou prášky?! Udělala jsi to schválně?!" byl už opravdu naštvaný.

„Výborně, až to bude možný, tak přijedu na jeden den domů a vyřešíme to, zatím čau" rozloučil se a hned to típnul. 

Přišel sem celý naštvaný a lehnul si zpět na svoje místo. 

„Umm, nechceš si o tom co se stalo promluvit? Zněl jsi celkem naštvaně, ale ne že bych to poslouchal, jen jsem zaslechl tvůj ton hlasu" řekl jsem a začal jsem být nervozní, protože to vyznělo celkem divně.

„Jestli ti to nevadí..." 

„Jasně, že nevadí, sám jsem se nabídl, takže se mi klidně vyzpovídej" lehce jsem se na něj usmál.

„Mám přítelkyni, která je spíše jen někdo, s kým bydlím a mám sex skoro každý den... teď mi volala, že je těhotná, ale já to nechápu. Vždy používám ochranu a ještě k tomu, ona brala prášky. Ještě jsme se ještě při hovoru nedostali k tomu, jak dlouho je těhotná. To dítě přece nemůže být moje. Nejsem připravený na dítě a jsem si skoro jistý, že ona taky ne" řekl a dal si hlavu do dlaní.

„Já to nerad říkám, ale jsi si jistý, že to dítě je tvoje?" zeptal jsem se potichu, protože by ho to mohlo naštvat ještě víc.

„Nevím, ale to moc není možný, protože si nemyslím, že by mne podváděla, protože přeci jen, jakoby spolu chodíme" řekl a vypadal, že už bude dost na dně.

„Nevím, jak ti pomoct" pokrčil jsem rameny, protože tohle se u mě snad nemůže stát.

„To je v pohodě, já půjdu vzbudit tábor, jdeš taky?" zeptal se.

„Jo, půjdu taky, hned potom už je snídaně, ne?" zeptal jsem se i já.

„Jo jo, stan otevíráme ještě než se všichni probudí, takže jo, už tam budeš moct jít" řekl. Abych řekl pravdu, mám celkem hlad, ale ten toust si ještě nechci sníst.

Tady máte ještě jednu kapitolu, protože vás miluju.