Obstacles

KAPITOLA 25: Čerstvá novinka internetu

Zayn's POV:

Byl jsem ve svém pokoji v hotelu a koukal jsem na telku. Najednou mi zazvonil telefon.

,,Haló?" určitě to byl další vlezlej paparazzi.

,,Ahoj, hele, díval ses na internet, co se stalo?" ozval se hlas Frankieho, Arianineho bratra.

,,Ne, co?" podivil jsem se.

,,Mluvil jsi vůbec s Ari?"

,,Ne, psal jsem jí SMSku, asi před půl hodinou. Ještě neodpověděla, asi nemá čas." bylo mi to divný. hodně divný. Bál jsem se o ní.

,,No, tak ti ani neodepíše." Frankie měl dost smutný hlas.

,,Proč?! Stalo se něco?"

,,Jo. Někam jela.. a měla bouračku. Nějakej chlap ji zachránil. Kdyby tam tudy nejel, nebo kdyby jel o chvíli později, tak by uhořela a umřela by na vážnost zranění. Už je v nemocnici."

Proboha. Nemohl jsem tomu uvěřit. Ari měla bouračku? Ještě horší bylo, že málem uhořela, kdyby nebylo jejího zachránce. Nejhorší na tom je, že je to kvůli mě. Kdybych neodjel, mohla být na chatě a mohli jsme si užívat, spolu.

Po tváři se mi rozkoulela slza. Málem zemřela.

Zavřel jsem vrata od hřbitova. Přišel jsem k náhrobnímu kameni. ARIANA GRANDE-BUTERA. Stálo tam velkými písmeny. Na hrob jsem položil velkou kytici růží, hned vedle plyšového modrého slonika. Z nebe začaly padat studené kapky deště. Jako kdyby se mnou svět soucitil.

Tahle představa mě pořádně rozhodila.

,,Bože můj. Kde je?! je to s ní vážné? Musím ji vidět, hned. Je to moje chyba.  jenom moje, ničí jiná."

,,Zayne, Zayne!" zakřičel Frankie abych ho začal znova poslouchat. ,,Není to tvoje chyba, není ničí. Víš co? Uklidni se nikam nechoď.  jenom  bys to zhoršil."

,,Ne, já musím. Musím ji vidět!" zavěsil jsem.

Vzal jsem si bundu a šel jsem. Před hotelem stálo několik taxi. Jedno jsem odchytil.

,,Hlavní nemocnice L.A."

,,Dobře." řekl taxikář chraplavým hlasem, zapálil si doutník a vyrazili jsme do ulic L.A.

Seděl jsem před pokojem Ari, nikdo tam ( kromě pracovníků) nesměl. Byl už pozdní večer, když do Ariiana pokoje vtrhlo několik doktorů a vyvezli ji ven.

Viděl jsem ji. Bezvládné tělo leželo na příšerné nemocniční posteli. Vlasy měla rozprostřené na polštáři. Oči měla pevně zavřené. Rty měla bledé, skoro modré. Vzpomněl jsem si, jak jsem ji ještě včera na ně libal.

Vrhl jsem se vpřed a v rychlosti ji políbil. Rty měla studené.

,,Jde jí o život, nezdržuje!" s těmito slovy mě sestra odvedla s brekem pryč.