Obstacles

KAPITOLA 9: Přiznání

ARIANA'S POV:

Seděla jsem u zrcadla ve svém hotelovém pokoji a začala jsem si patlat na obličej make-up. Odložila jsem lahvičku s make-upem a vzala jsem si do rukou oční stíny.

Na oči jsem si dala lehkou vrstvu tmavých stínů.

Teď jsem si vzala řasenku. Otevřela jsem ji a pomalými tahy jsem si začala líčit řasy.

tentokrát jsem si vzala pudr a udělala jsem si pěkná zdravíčka.

Jako poslední jsem si nechala rtěnku.

Vybrala jsem si lehkou růžovou rtěnku. Nanesla jsem ji na rty a když jsem konečně byla hotová, bylo 18.14.

Přešla jsem ke kufrům a vytáhla jsem světle růžové šaty s bílými puntíky.

Oblékla jsem si je, do kabelky jsem si dala klíče, dala jsem si do ní iPhone a peníze a opustila hotelový pokoj.

***

Navedla jsem taxikáře podle mapy na místo.

Dovezl mě někam ke "schnilému" domu a já opustila auto.

Musela jsem dojet na špatné místo. Určitě.

Po straně u popelnic byla nějaká díra. Vlezla jsem do díry a objevila jsem se uvnitř tý barabizny.

Rozhlédla jsem se a spatřila jsem svíčky osvětlující temnou místnost. Svíčky voněly po vanilkách. Mňam.

Na zdech visely dřevěné "balkónky", které vypadaly že každou chvíli spadnout. Bylo to něco na ten způsob jako balkóny v divadle.

V koutě byly dřevěné schody, které vedly na ty životu nebezpečné balkóny.

Uprostřed stál stůl a kolem dvě dřevěné židle. Na stole byli talíře, na kterých byly kusy krocana a brambory.

Také tam byli vínové sklenice. V ledu leželo šampaňské.

Podívala jsem se do stínů a uviděla jsem postavu. Vystoupil.

"Ahoj." řekl."Ahoj." usmála jsem se. "Tak... najíme se?"

"Jo." přikývl.Jedli jsme mlčky, pak mi nalil šampus.

"Tak... cos mi chtěl říct?" upila jsem ze sklenice trochu šampaňského.

"Jo... Že..." mumlal.

"Že?"

"Žé..." protahoval to. "Tak dělej, tady nejsme na nějaký akci abys to protahoval." řekla jsem podrážděně."

"Zamiloval jsem se, do tebe." zašeptal.

Zayn's POV:

Podíval jsem se Ari do očí. Zračil se v nich strach, překvapení a něco co jsem nedokázal pojmenovat. Úděs? Naděje?"Jak dlouho to trvá?" zeptala se chladně.

"Od té večeře." zamumlal jsem.

Přikývla.

"Ještě něco?" zeptal jsem se.

"Jo."

"A co?" podíval jsem se na ní.

"Já tohle neopětuju. Je mi líto, že ti to říkám, ale... ne. Myslím, že to změní i náš kamarádský vztah. Řekl jsi to Perrie?"  zasadila mi ránu rovnou do srdce. Já tohle neopětuju.  Já tohle neopětuju. Já tohle neopětuju.... ta slova mi hrála v hlavě.

Smutně jsem se zasmál. "Samozdřejmě že ne."

"To jsem ráda."

"Vážně nic necítíš?" zkusil jsem to znovu.

Zavrtěla hlavou."Aha." přikývl jsem.

"Už musím jít. Ahoj." řekla a pohladila mě po ruce. Ucukl jsem.

"Čau." štěkl jsem.

A byl jsem opuštěný...