Kostka

Ti, co se hýbali

Probudila jsem se. Motala se mi hlava, a něco bylo jinak. Neležela jsem v posteli ale seděla u stolu a právě se polila horkým kafem. Mou pozornost upoutaly noviny na stole, no, spíš obličej mé sestry na nich. Zabrněl zvonek a já stiskla tlačítko na odemčení dveří.
Pošťák mi ve spěchu podal obálku a odběhl k autu. Zase jsem usedla ke stolu a opatrně ji otevřela. Ha, dopis!

„Milá Emo, (snad jsi jen s jedním m)
pokud tě zajímá, jak jsem dostal tvou adresu, byl jsem u tebe přece doma, za dob bez času. Doufám, že si vzpomínáš a víš, co se stalo. Nemám tvoje číslo, i když jsem ho měl, a to jsem si zrovna nezapamatoval... A to je to. Dřív bylo v mém adresáři, jenže to se asi stalo v budoucnosti. Mám v kuchyni takový odtrhávací kalendář, a dnes jsem si všiml, že je snad o víc než týden pozadu. Vrátil se čas, Emo. Přemýšlel jsem, proč zrovna na tento den. Pak mi to došlo. Myslím, že ti teď přijde Kostka. Snad se to ale nestane. Nechtěl bych, aby se to opakovalo, i když bych tě rád zase viděl. Stejně tak i Aniku a Tonina. Já vím, že jsme viděli jeho mrtvolu, jenže se mi zdálo, že jsem taky umřel, tak třeba je i on teď ve svém domě a vstřebává to?
Tak se měj hezky,
Ondra,“ napsal, a dolů přidal jeho telefonní číslo.

Teď mi došlo - jak se mám zeptat Artura na to, co se stalo s Kučerou, když k vraždě ani nedošlo a oni mě neznají? Něco ale můžu udělat. První věc, kterou bych chtěla splnit je vyhození pití a cigaret. Je mi teď dost trapně, když mi došlo, že ani nejsem závislá. Jen se nudím a myslím si, jak jsem hustá. Splněno. Neříkám ale že se s kamarádama nikdy nenapiju nebo nezakouřím, to zas ne.
Další je seznam. Pojďme si ho- aha. Já ho ani nezačala psát. Co na něm ale bylo? Usmířit se s mámou a ségrou, říct Betce o klukovi, to s tím Kučerou a ještě ty Tondovi gumičky. Jo a najít si kluka!

Zazvonila jsem na mámin zvonek a měla chuť utéct. Proč to vůbec dělám? Otevřela mi ale sestra. Skvělý. Dvě mouchy jednou ranou!
„Ahoj,“ hlesla jsem překvapeně.
„Čau. Co tady děláš?“ zeptala se a objala mě.
„Chtěla jsem přijít na návštěvu.“
„Tak to jsi tu správně, jsem ráda, že sis na dnešek vzpomněla!“
Počkat, co je dneska? Nemá jedna z nich narozeniny? Asi jo... To jsem teda přišla ve skvělej den.
Vstoupila jsem na uklizenou chodbu (no jo, mámin krásný dům) a vyzula se z bot. Poté jsem následovala Annu do obývacího pokoje, kde už čekala. Byla překvapená a nemohla přestat kulit oči.
„Škoda že tohle nevidí tvůj táta,“ usmála se nakonec.
„Toho nech na pokoji,“ štěkla jsem.
Byl to skvělý muž a nikdo mě nepřesvědčí o čemkoliv jiném.
„Posaď se,“ pobídla mě ségra.
„Tak jak se máte?“ zeptala jsem se.
„Vlastně celkem dobře, ale chyběla jsi nám,“ ujala se Aňa slova.
„Však jo. Jsme rády, že jsi přišla a vzpomněla si na moje narozeniny,“ usmála se máma.
„Jo... Ohledně toho - nemám-“
„Dělám si srandu, mám je až za dva měsíce, Emo,“ zasmála se.

-[O]-
„Ahoj!“ pozdravila jsem Betku do telefonu. Volala mi včera, když jsem byla u mámy a rozhodla jsem se odpovědět až druhý den poté.
„Čau, všechno v pohodě? Nechceš se sejít?“
„To bych moc ráda. Můžeš už dneska?“
„Můžu.“
„Půjdeme do parku?“
„Ty máš dneska náladu něco dělat!“
„Jo, mám,“ zasmála jsem se.

Všechno jsem jí to pak řekla. Myslela jsem si, že bude naštvaná, ale přišlo jí to vtipné a bylo jí trochu líto, že jsem kvůli ní musela lhát. Když jsem ale takové zklamání vyrovnala novinkou, že se mi možná někdo doopravdy líbí, byla nadšená. Šla jsem s ní pak na jarmark a já mohla znovu vidět živého a zdravého Kučeru. Teď jsem si byla jistá, že Tonda žije taky.

Najít si kluka. Ten úkol mi zněl nereálně už když jsem ho psala, ale teď už to bude snazší. Napsala jsem Ondrovi. Byl fakt hrozně rád, že se zase shledáme a rozhodli jsme se, že pojedeme za Anikou. Nemáme na ni totiž ani kontakt.
Dlouho jsem si musela vzpomínat na název města, kde jsme ji našli, ale nakonec jsme dorazili vlakem na přesně to nádraží, kde naše přátelství s ní začalo. Taky jsme si odpočítali přesně ten den, kdy tam seděla a přijeli jsme o půl páté. Nějakou dobu jsme čekali, ale pak jsme spatřili člověka se zelenou rozepnutou mikinou a tričko s nápisem „Pro lepší zítřek“, jak jde na vlak.
„Ondro! Emo!“ křikla a rozběhla se k nám, „Poznáváte mě?“ ptala se s mírnou obavou v hlase.
„Jasně,“ usmála jsem se a Ondra horlivě kýval hlavou.
„Takže to nebyl sen ani nic podobného,“ oddechla si, „Ale možná by bylo lepší, aby to byl sen... I když jsem vás díky tomu potkala... Každopádně já musím jet za babičkou, domlouvala jsem to dlouho. Nadiktujete mi někdo číslo? Pokud ho tedy můžu dostat? Mohli bychom založit klub „Těch, co se hýbali.““

„Tak pá!“ křikla, když nastupovala do vozu.
„My musíme zaplatit té prodavačce,“ vyhrkla jsem, „Za ty náplasti na můj loket, vzpomínáš?“
„Jo takhle! No, musíme,“ přitakal Ondra.
„Jéje, ono se to vlastně nestalo...“
„Ale můžeme si je koupit znova. Na památku.“
„Víš co? Já už na to radši ani nechci vzpomínat... Hele a teď mě napadlo že by bylo fajn znát ostatní z té druhé skupiny. Jak s němi byl Tonin,“ mluvila jsem, ale pak jsem zastavila a pravila, „Ondro, to je ta kočka.“
Můj společník se prudce otočil. Po chvilce rozmýšlení pravil: „A víš, že máš pravdu? Fakt má takový velký, chápavý oči. A čeká na nás. Je černá a tady někde poblíž jsme ji viděli, ne?“
Sledovali jsme ji jen chvíli, protože nám pak došlo, že Tondu dovedla k záhubě.

Ještě se nám neozval. Ví, kam má napsat - Facebookovou skupinu jsme ještě kvůli němu nezrušili. Nechtěla jsem mu psát já, abych ho ještě nenaštvala, nebo něco. Prakticky jsme ještě pořád pohádaní. Třeba se spolčil s tou svou druhou, lepší skupinou a na nás zapomněl. Nebo nás jednoduše nepotřebuje, přesně, jak říkal. Měla bych mu ale aspoň napsat, než si změní účet, jehož jméno si překvapivě pamatuju. Za pokus nic nedám, o nic nepřijdu. Zavolám mu tedy.
„Ahoj, Tondo.“