Kostka

Důležitá konverzace

Dožene nás. Určitě. Musí.
„Úplně se změnil, co?“ uvažoval Ondra.
„Myslím, že to co říkal nebyla pravda. Že si to nemyslel,“ namítla Anika.
„Možná právě celou dobu ano a teď byla ta příležitost to všechno říct,“ vysvětlovala jsem.
„Ty už ale nepiješ, Emo, takže nemůžeš být Alkoholik, jak tě nazval,“ řekl Frajer.
„No, teď ne, to je pravda.“
„Ale kdyby se zase všechno dalo do pořádku, vrátila by ses k alkoholu?“ ptala se Anika.
„Asi ani ne,“ doufala jsem.
„No vidíš to. Neřekl o tobě pravdu,“ usoudil Ondra.
„Kobliha budu asi já,“ zasmála se Anika.
Jenže někdy, když se lidi smějí u něčeho co vtipné není, snaží se zakrýt to, že je to mrzí.
„Nejsi tlustá, Aniko. Myslím, že zrovna teď máš tu váhu, kterou jsi vždycky chtěla,“ přiznala jsem.
„Děkuju.“
Mám to teď zmínit? Jinak by ho to ale trápilo... Tak dobře.
„O tobě... řekl, že jsi „Zamilovanec“. Jak to na tebe působí?“
„No,“ začal, ale pak se soustředil na chůzi, „To je jedno.“
Je tu něco mezi ním a Anikou?
„Není možný, že jsme už nikoho dalšího za tu dobu nepotkali. Něco tu nehraje,“ změnila téma Aňa.
„Možná jsi měl fakt pravdu, Ondro. Je tu někde další skupinka která taky sbírá členy.“
„Tam se může přidat i později Tonin, pokud je najde.“
„Víte co? Mám takový pocit, že se něco velkého stane, až se vyspíme,“ řekla Anika protože žádné „zítra“ není, jen dnes, pět hodin odpoledne jak dokazovaly mé hodinky.
Až v tu chvíli si jich Ondra všiml, „Teď ti jsou celkem na nic.“
„Jo, to mi došlo,“ odpověděla jsem. Nezahodila jsem je, protože jsem měla stále naději, že jednou uvidím, jak zase šlapou.
„Já teda doufám, že se zítra něco bude dít. Třeba nastane konec tohohle všeho?“ odpověděla jsem ještě Anice.
„Dobrou,“ řekli jsme si, když jsme urovnávali trávu, na které budeme spát.