Kostka

Konec teorie

„Takže kde může být?" vykřikla jsem.
„Měli bychom se ptát spíš na to jak to, že už ve studni nebyla," podotknul Ondra. Měl pravdu. Takhle na to můžeme přijít.
„Jediná další, co se hýbala byla ta druhá skupina. Takže asi oni," uvažovala Anika.
Znova jsme se otočili zpátky k mrtvolám. Že by to měly u sebe? Postupně jsme je prohledali a pak ji Anika fakt našla. Nejprve tedy Ondřej spatřil papírek trčící z Toninovi kapsy: „Dal jsem ti ju do baťohu."
Tonda byl na svůj „baťoh" hrdý, určitě věděl, že tam nemá být „ť". Celej on.
A byla tam. Nemáme ponětí jak a kdy ji Tonin našel, a navíc schoval do černého batohu, který Ondra nosil na sobě celou dobu, ale byli jsme asi rádi, že aspoň teď ji konečně máme.
„Asi" píšu, protože jsme měli jakýsi pocit, že nás teď Čas může najít snáz... Snad to není pravda.

Frajer nám musel sdělit nemilou novinu. Tlačítko na Kostce se promáčklo dovnitř a nejde stisknout. Že by za to mohl Tonin, když se zběsile snažil pustit čas? Nebo to pokazil ten naráz na spod studny? Každopádně teď jsme byli v pytli. Kostku jsme měli ale byla úplně na nic. Možná to byla spíš přítěž.
Podle Aničiné teorie nás teď Čas dostane a zavraždí, to znamená, že už se nejspíš nebude nikdo hýbat a tím pádem se prostě udělá klik a ta-dá! Čas plyne. Konec příběhu.
To znamená, že tohle můžou být poslední chvíle mého života. Chtěla bych si je aspoň užít, když se tedy nedá nic dělat.
„Pojďme si třeba zazpívat písničku," navrhla jsem.
„Jsi v pohodě?" obořila se na mě Anika, „Musíme něco vymyslet!"
Takže ona tady nejdřív říká jak nic nemá cenu a najednou je zachránkyně, co neztrácí naději?
„Ale co?" protestovala jsem, „Kde je vůbec Ondra?"

Pak všechno hrozně zčernalo. To bude asi ten konec. Konec všeho. Ten pocit. Málem jsem pukla bolestí pocházející od břicha. Nic jsem neviděla, ale bylo mi jasné, že stojí (nebo prostě jen je, nevím, jestli Čas umí stát) před námi. Dřív jsem si myslela, že jsem nějak chvilkově oslepla, ale teď si říkám... Asi se setmělo a protože je pět hodin, nesvítí ještě lampy, takže jsem měla příležitost zažít pravou tmu. Každopádně jsem asi opravdu pukla, nebo něco podobného, protože jsem upadla a vyrazila si tím dech. Chvíli jsem tak v té temnotě ležela... Pak ale vedle mě začal někdo mluvit.

„To bude dobré. Hned, jak skončí den. Neboj se. Jsem Zamilovanec do tebe, Emo. Podívej," Ondřej z posledních sil zvedl ruku a ukázal na obzor. „Už vychází slunce."
Opravdu konečně přišlo. To znamená jediné. Zkontrolovala jsem své hodinky. Pět ráno, nikoliv odpoledne. Už dvanáct hodin běžel normálně čas. Zvláštní, celou tu dobu bylo stejně ticho a nic se nedělo.
Otočila jsem se na stranu. Ondra mezitím zavřel oči a navěky usnul.

Možná je to zvláštní, ale byla jsem úplně vyčerpaná, nemohla jsem ani pořádně vnímat jeho slova a tím pádem jsem taky zavřela oči a prostě to vzdala.