Kostka

Mrzivec

Konečně se k nám přidal další společník a naše parta byla genderově vyvážená. Našli jsme ji na nádraží. To je mimochodem velmi temné místo, zvlášť v pět hodin odpoledne. Spala na lavičce. Hlasitě oddechovala - tak jsme poznali, že není zmrzlá. Přiběhla jsem k ní a pohladila ji po rameni. Okamžitě se probrala a vypadala šťastně. Mám pocit, že si myslela, že usnula a zdál se jí zlý sen. Pak se vzbudila a domnívala se, že už je v realitě.
„Ujel mi vlak?“ zeptala se.
„Ne, ještě ani nepřijel,“ odpověděla jsem popravdě.
„Aha, tak to je-“
„Je vám dvacet dva?“ vyhrkla jsem.
V tu chvíli se zvedla na nohy a rozhlédla se.
„Co se tu sakra stalo?“ zeptala se nás.
Setkala jsem se pohledem s Frajerem a došlo mi, že máme stejný názor - dozví se to cestou.
„Pojďte s námi,“ řekl.
„Proč jste všichni tak... Co jim je?“ ukazovala na zmrzlé lidi čekající na vlak. Měla slzy na krajíčku.
„Byl to šok i pro nás... Prosím, pojďte s námi. Ať v tom nebudete sama,“ přemlouvala jsem ji.
„Půjdu, to ano, nechci tu být zase úplně samotná.“
„Je tu takto uvězněných více lidí, a proto spěcháme, abychom je našli včas,“ vysvětlila jsem.
Pochopila a přidala se.

Snažili jsme se jí vysvětlit co nejvíc věcí, ona se nám na oplátku představila - jmenuje se Anika a chtěla jet za její nemocnou babičkou. Už dříve se jí děly divné věci - jednoduše to měla stejné jako Frajer a Tonin. V random chvílích klik a ona s tím nemohla nic dělat.
Tohle je moje oblíbená část našeho seznamovacího rozhovoru:
„Jsem Anika.“
„Já Tonin, nebo Antonín.“
„Moje jméno je Ondřej.“
Zasmála jsem se.
„Co se děje?“ zeptal se Frajer, ten, který řekl předchozí větu.
Došlo mi, že kdybych mu vysvětlila, že jsem dřív předstírala, že s nějakým Ondřejem chodím, přiznala bych ten fakt, že jsem do teď vůbec netušila, jak se jmenuje.
„Jenom... Nic, já jsem Ema,“ vyklouzla jsem z toho.

Teď se chvíli nic nedělo. Nevím, jestli si dobře pamatujete naši partu, takže já jsem Ema, to snad víte, následuje Ondřej, ten, který mi na chvíli ukradl Kostku, pak je tu Tonin - ten borec co mi zavolal, když našel Facebook skupinu a úplně nakonec tu máme Aniku, kterou si, pokud nemáte Alzheimer, pamatujete.

Neměli jsme vyloženě hlad, ale když jsme šli kolem McDonaldu, chuť jsme měli.
Tak jsme se stavili, a když jsem se přiznala, že už nemám peníze, Ondřej mi koupil burger a zmrzlinu.
Pak jsme se zasmáli celé naší situaci, protože brečet se nám nechtělo a mohli jsme vyrazit dál.

Procházeli jsme kolem ulic, které nebyly prázdné, ale všichni lidé v nich připomínali sochy. Obešli jsme mnohá pole, jezera a vesnice a pořád nic, nikdo. Ticho a prázdnota nás pomalu pohlcovaly.

U jedné vesnické školy jsme to zase ucítili. Blížilo se to. Anika se běžela schovat za keř, ale my ostatní věděli, že jí to není nic platné. Prošlo to kolem nás. Hledalo nás to. Nevěděli jsme co to je, ale byli jsme si jisti, že nás to chtělo. Opět ale neuspělo, protože pocit zmizel a my byli zase v pohodě. A tak nám nezbývalo než pokračovat v chůzi.

„Jak jsi vlastně k té věci, která dělá klik přišla?“ zeptala se nová.
„No... Objednala jsem ji poštou asi v opilosti,“ přiznala jsem se.
„Tos nemohla říct dřív! Co když můžeme prostě objednat další!“ vykřikl Tonin.
„Ty by ses taky přiznal, že piješ?“ přidal se Ondřej.
„Vůbec nevím, co to bylo za webovku a ehm... Díky za zastání, Ondro...“
„Jo, prosím,“ zasmál se, „Už mě to nebaví. Bolí mě nohy,“ řekl a zkácel se na zem.
„Jsi v pohodě?“ vyhrkla Anika a já a Tonin jsme ho popadli za ramena a postavili na nohy.
„Asi si potřebuju odpočinout,“ zašeptal s úsměvem a než jsme došli k nejbližšímu obydlí, opíral se nám o ramena.

Domeček na kraji lesa byl liduprázdný. Aspoň jsme tu nemuseli být vedle mrzivce (naše nové slovo pro zmrzlého člověka). Stejně ale šlo poznat, že ho nedávno někdo uklidil. Všechen nábytek v jednopokojovém příbytku byl v takovém tom starém, babičkovském stylu a nad každou postelí (dohromady byly dvě) visel dřevěný kříž.

Všichni jsme byli k smrti unavení, ne jenom Ondra. A tak jsme ho položili na jednu postel, Anika si lehla na druhou, já se svalila na pohovku u televize a hodný Tonin se obětoval a ustlal si na huňatém koberci.

Spali jsme dlouho a tvrdě. Až tak, že nikdo z nás neslyšel v tom absolutním tichu že se Tonin odplížil. Aspoň jsme doufali, že tak učinil. Bylo to podivné. Beze stopy zmizel. Nemuseli jsme se ale bát dlouho, protože jsme rovnou vyrazili na výpravu za účelem ho najít. Třeba si skočil jen vedle do kadibudky, i když já jsem poslední dobou vůbec na záchod nepotřebovala.

Díky Bohu jsme ho nalezli. Klečel na útesu a zkoumal nějakého mrzivce.
„Co ti je?“ vyjela jsem na něj, „Víš, co se mohlo stát? Neměl by ses od nás vzdalovat!“
Ondřej mě chytl za rameno a klidným hlasem promluvil, „Co se děje?“
Tonin se postavil. Frajer se zeptal na tu správnou otázku.
„Má na rukách krev. A vypadá vyděšeně,“ popsal nehybného.
Všichni jsme se šli podívat z blízka a opravdu! Pak mi něco došlo.
„Doprčič, toho znám!“ zašeptala jsem. Byl to Artur. Ten z té bandy, o které jsem dřív mluvila. Patřil ke Kučerovi.
Kéž bych se ho mohla zeptat na to, co se stalo!
„Ty znáš snad všechny! Nejdřív ten mrtvej a teď tenhle,“ podotknul Ondra.
„Oba je znám díky Kostce. Jinak se s nikým moc nebavím. Patří k sobě.“
„Myslíš, že by něco věděl o smrti toho druhýho?“ vložila se do rozhovoru Anika.
„Možná ano. Aspoň důvod, proč byl v hotelu.“
„Tak si tu otázku pamatuj. Pak se můžeme zeptat.“
„Máš pravdu,“ řekla jsem.
Akorát nevíme, jestli se odsud dostaneme. Ještě lepší je to, že snad ani nemůžeme umřít. Aspoň stářím ne.
„Měli bysme už jít,“ promluvil Tonin.
„Ty sis s tím začal a pak chceš odejít?“ zeptala jsem se.
„Jo,“ řekl prostě.
A šli jsme dál.