Kostka

Peníze

„Ahoj,“ zašeptala jsem.
„Emo! Tys přišla, jak se máš?“
„Jak se máš ty?“ zeptala jsem se a posadila se na židli vedle postele.
„Už je to lepší, brzo budu doma. Stalo se něco nového?“ Typická Betka. Vždycky chce vědět, co se kde děje.
„Vlastně jo,“ zamumlala jsem a rozhlédla se kolem, kdyby nás mohl někdo náhodou vidět či slyšet.
„Hele co jsem přinesla.“ Vytáhla jsem z batohu Kostku.
„Co to je?“
„To, co tě odhodilo na stůl... Umí to něco úžasnýho, fakt!“
Stiskla jsem tlačítko.
Betka údivem celá ztuhla.
„Sleduj moje hodinky,“ vyhrnula jsem rukáv a odkryla věc na ukazování času, kterou jsem přinesla naschvál jako důkaz.
„A hele, podívej se do toho okna, ten pták se zastavil ve vzduchu!“ rozplývala jsem se.
Pak jsem se rozpačitě rozesmála, protože Betka nic neslyšela - seděla na posteli jako socha.
Zkusila jsem to podruhé. Tentokrát jsem se chytla její ruky.
„Co děláš?“ řekla.
„Ať to funguje,“ znělo mi v hlavě.
Ne, tohle taky nevyšlo. Pořád to byla nehybná postava. Proč jsem se mohla hýbat jen já?
Už to mám.
„Betko, vezmi si tuhle Kostku a stiskni to tlačítko,“ poručila jsem.
Za chvíli jsem se už dychtivě ptala: „Tak co? Zastavila jsem se? Ztuhla jsem?“
„Jak jako? To tlačítko nic nedělá.“

Moje nejlepší kamarádka by mi nelhala, a tak vím, že na některé lidi to nefunguje. Je jedno, jestli oni sami stisknou tlačítko, anebo se drží člověka na kterého to funguje. Prostě nemůžou ovládat čas - tak, nebo tak.

Poslouchejte: Teď jsem slyšela, že vykradli nějakou banku. Hrozně mě tyhle věci štvou. Lidi kteří nic nemají pořád dřou a zloději nepracují, jen ničí životy ostatním, aby vylepšili ten svůj. Jsou to všichni hrozní sobci.

Ale kdybych jednou vzala něčí peněženku... Jenom stovku bych si přivlastnila... Vadilo by to?
Proboha, na co teď myslím? Když je zastavený čas, je tu takové ticho. Ukrutné ticho.
Jé, hele, ta paní má ale divnej účes.
Počkat, počkat! Co to vidím? Mladý pár? Nějakej kluk se zřejmě snaží obejmout dívku zezadu, ale nemá tu odvahu...
Já jsem taková dobrá duše, pomůžu mu.
Přitáhla jsem ho k dívce.
„Opravdu vylepšuju životy,“ řekla jsem mu.
Náhle mi přejel mráz po zádech.
Prudce jsem se otočila a zmateně těkala očima sem a tam. Zase přišel ten pocit, tentokrát ale mnohem rychleji.
Okamžitě jsem pustila čas a běžela pryč od chlapce, kterému jsem teď tak „pomohla“.
Zjistila jsem, že vlastně ani ne. Holku to vylekalo a ho taky, vůbec nevěděl jak to, že ji objal. Vrátila jsem se tedy domů a tam se pořádně zamyslela.

Co to je za pocit? Je tak hrozivý... Ale teď, když o tak tom přemýšlím... Opravdu je tolik strašný?
Zastavila jsem čas a dost dlouho jsem čekala. Pak se mě zase zmocnil.
Okamžitě jsem stiskla tlačítko na Kostce.
Vždycky zapomenu, jak příšerné to je, a pak si to pokaždé připomenu...

Zvláštní, teď, když můžu vše kolem stopnout, připadají mi dny delší a delší.
Jo a Betka už je doma! Někdy se u ní stavím, ale dneska jsou poblíž trhy. Ty mám dost ráda.
„Slyšte, slyšte! Přijďte se podívat na úžasný talent našeho kouzelníka! Budete ohromeni!“ hlásal nějaký týpek u stanu. To zní zajímavě.

Vstoupila jsem dovnitř a zaplatila sedmdesát korun. Na pódiu opravdu stál vysoký muž s černým kloboukem a zeleným pláštěm.
Zrovna hádal, jakou kartu si nějaká paní vepředu vybrala. Uhodl, jak jinak.
„A co třeba vy? Napište sem na tenhle papír slovo, a schovejte si ho pod židli. Já vám řeknu, co na něm je,“ promluvil na mě. Všiml si mého znuděného pohledu?
Napsala jsem „Kostka“ (jak tématické) a udělala tak, jak řekl.
„Kostka. Je tam „Kostka“!“ křičel, asi po minutě.
Vytáhla jsem papír z pod židle a ukázala ho všem přítomným.
„To bych zvládla taky,“ zamumlala jsem.
„Pardon, nerozuměl jsem vám?"
„Že bych to zvládla taky,“ řekla jsem nahlas.
Když je to ten kouzelník, jak nemohl tím svým věděním vycítit to, co jsem řekla?
„Dobrá,“ vypadal mírně zaskočeně.
„Tak podívejte, já si vezmu tento nový čistý papír a napíšu na něj slovo,“ navrhl, ale nestihl dokončit větu, protože jsem ho přerušila.
„Schováte ho a já řeknu co na něm je, jasný.“
A tak napsal a schoval. Viděla jsem kam. Pod jeho klobouk.
Kostku jsem měla s sebou, takže to bylo lehký. Zmáčk, a už jsem byla u klobouku. „Pardon,“ hlesla jsem, když jsem mu ho sundávala.
Papír byl pěkně složený, a jak jsem ho rozkládala, přečetla jsem „Králíci z klobouku.“
Až jsem vše zase vrátila do pořádku...
„Řeklo se slovo, ne tři, pane kouzelníku,“ oznámila jsem všem lidem ve stanu.
Usmál se.
„Jaká to jsou slova?“ zeptal se.
Uchechtla jsem se, „Králíci z klobouku.“
Kouzelník zapískal a v tu chvíli ze zákulisí přiběhl klaun. Začal bavit diváky nějakými vtípky a muž kouzel přišel ke mně.
„Nechtěla byste se k nám přidat?“
Tohle jsem opravdu nečekala.
„Jak to myslíte? Na jak dlouho?“
„Trvale. Vyděláváme slušně.“
„A to jako jezdíte z místa na místo?“
„Někdy máme takové období, ale jindy jsme zase doma a máme volno, a když je místo představení poblíž, jsme v mezičase taky doma.“
„Víte, já nevím. Je to takové ukvapené.“
„Škoda. Jak jste to dokázala? Sledoval jsem veškerý váš pohyb a nic moc jste ani neudělala. Prostě jste to věděla. A to říká opravdu zkušený kouzelník.“
Zamyslela jsem se. Mám říct pravdu?
„To asi neprozradím, omlouvám se.“
„Dobře. Rád jsem Vás poznal. Tady máte vizitku, a pamatujte: Tohle se dá zpeněžit.“

Jeho slova mi stále zněly v hlavě. Na papírku, který mi předal stálo Kučera.