Kostka

Ti, co se hýbou

Na mobilu jsem měla několik nepřečtených zpráv.

Od ségry,
„Čau, jak to, že jsi přestala vystupovat? Všechno v pohodě? Napiš, ráda pomůžu!"

Betky,
„Ahoj, kdy zas přijdeš na návštěvu? Dlouho jsme si nešly zaběhat. Hodně dlouho. Ozvi se!"

Kučery
„Fakt si to nechceš rozmyslet? Byla jsi skvělá!"

a nakonec od toho týpka kterého jsem potkala na náměstí.
„Hej už jsem založil tu skupinu, zatím pořád nic... Nesmíme ale ztrácet naději!"

Rozhodla jsem se odepsat jen na jednu, tu poslední.
„Tak vyvěsíme plakáty."

A skutečně jsme je vytiskli a nalepili. Ale pořád se nikdo nenašel.

Až jednou mi kdosi zavolal.
„Je todle ta organizace s těma divnýma lidma? Jak zažívajou chvile, kdy žijou jenom oni?"
„Ano, ano, je," přikyvovala jsem horlivě.
Konečně!
Prý se jmenuje Tonin a žije asi padesát kilometrů ode mě. Přijedeme pro něj, a pak se domluvíme co dál.

Jo, takže ta domluva dopadla tak, že tu Kostku jednoduše zničíme. Dlouho jsme přemýšleli jak, ale pak přišel ten týpek z náměstí s návrhem, že ji hodíme do studny, tak, jak to udělala Koralina s rukou druhé matky.

Ještě jsem možná dostatečně neujasnila důvod - proč se vůbec chceme onoho magického předmětu zbavit?

1. Kdyby se dostal do špatných rukou, je konec.
2. Ostatní lidé (stále nevíme kolik nás dohromady je), na které nefunguje čas by mohli velice trpět (jen si představte neustále zažívat nekonečně dlouhé strašidelně momenty, kdy jste naživu jen vy) ještě navíc kdyby to prožívaly nějaké děti
3. Můžeme podvádět a to není fér (názor toho vyvolenýho týpka číslo 1) např. krást anebo to, co jsem prováděla já
4. Vypadá to jako mimozemský předmět a to nevěští nic dobrého
5. Ten divný pocit. Co když nás dostane? Zničí svět? Nebo čas?

Nezkoušeli jsme ji rozbít kladivem, protože já stále doufám, že ji nakonec vůbec nikam nehodíme. Přirostla mi k srdci! A kdo na světě má takovou možnost, jako být v jedné sekundě třeba staletí?

Teď mě napadá - mohli bychom být nesmrtelní!
No, a tady vidíte, proč je nebezpečná. Už jsem na ní závislá.
Každopádně už teď nastala chvíle rozloučení. U pěkně hluboké studny na pozemku bývalé školky jsme se sešli já, Tonin - týpek s rozcuchanými dlouhými havraními vlasy a velkým nosem a pak ten frajer, jehož jméno jsem ještě jaksi nezjistila (teď by už bylo pořádně trapný se zeptat na otázku „Jak se jmenuješ?") ale jednu věc jsem věděla a to bylo že měl rád vtipy a zbožňoval sarkasmus. A měl hnědé, nově zastřižené vlasy. Asi si říkáte, proč neustále popisuju vlasy? Protože se na nic jiného nedívám, ne, ani na barvu očí těch zvláštních týpků si nepamatuju. Dřív jsem chtěla být kadeřnice, to možná vše vysvětluje.

Vzala jsem Kostku do rukou a lehce ji políbila.
„To snad nebylo nutné," podotknul mistr sarkasmu.
„Nech ju, má k němu asi ňákej vztah," zastal se mě Tonin.
Vlastně jsem vám ani neřekla jednu zajímavost - já ji oslovuji jako ta Kostka, mistr jako to udělátko a Tonin jako ten předmět.
„Kdo ji tam hodí?" zeptala jsem se.
„Všichni společně," rozhodl mistr a nastavil obě ruce nad studnu.
Já a Tonin jsme provedli totéž a tak na těch všech horních končetinách odpočívala naše milovaná Kostka.
„Tři," zašeptal Tonin.
„Dva," řekli jsme všichni naráz.
„JEDNA!" vykřikli jsme, v mžiku zároveň odendali paže a Kostka se vřítila střemhlav dolů.
Padala a padala až nakonec zřejmě dosáhla dna. Uslyšeli jsme jen jeden zvuk, než všechno utichlo.
„Klik."

Začala jsem totálně panikařit. Jak nás nenapadlo to, že když narazí na zem, zmáčkne se tlačítko?!
Mistr si sedl zády ke studni a rozvlykal se a Tonin nechápal. Pak konečně pochopil, že jsme uvěznění v tomhle momentu možná napořád, dokud nenajdeme další stroj času.

-[O]-
„Nechcete jít ke mně?" zeptala jsem se, protože první věc co dělám, když se něco stane je jít domů.
Sice mi můj současný byt nepřipadá jako domov, ale bezpečné místo to asi je.
Když se tak zamyslím... Naposledy jsem měla skutečný Domov když mi bylo asi šest. Bydleli jsme na vesnici, u pole uprostřed ničeho. Byl to krásný domek.
Ale proč se tady rozplývám? Asi vás zajímá co se stalo pak. Omlouvám se za přerušení děje, ale když je zastavený čas, člověk má tak nějak mnohem víc času na přemýšlení a všechno je pomalejší, kromě myšlenek. Už zase přemýšlím, bože.

Dorazili jsme do bytu a Tonin začal komentovat moje stěny, okna a obrázky s poznámkami jako „Tady je to takový jednoduchý.", nebo „Další nábytek máš taky tak smutnej? Žádný nálepky by se tu nenašly?"
Mistr narozdíl od něj mlčel. Když ti dva našli nějaké jídlo v mé poloprázdné ledničce, začali jíst. Já jsem ale na papání náladu neměla. Vyšla jsem na balkón a zapálila si. Tohle jsem potřebovala. Teď jsem měla jiné pocity, než normálně, když se dívám na byty. Nejvíc jsem cítila strach místo smutku. Co teď? Co sakra budeme dělat? Jedna věc na celé téhle situaci byla aspoň pozitivní. Teď bude o dost snazší najít lidi, kteří jsou uvězněni v čase taky.