Kostka

Co bude dál?

Ocitli jsme se v dalším městě. Zajímalo by mě, jestli jsme pořád v Česku... Jsme. Dokazují to cedule v našem jazyce. Nahlédla jsem jednomu mrzivcovi přes rameno. Na mobilu četl článek. Já vím, že se nemá dívat do cizích mobilů, ale když jde o moji sestru...
„Co tam děláš?" vykřikla Anika, vzdálená asi metr ode mě.
„Ségra je zas v článku. Tenhle týpek si o ní četl."
„Tvoje sestra?" zajímal se Ondra a přicupital k mobilu.
„Bože, co je na tom tak zajímavýho?" zeptala jsem se.
„Vypadá mile," usoudil po chvíli Tonin, když už stál taky u nás.
„Není?" dodal.
„Prosím?" probrala jsem se ze zamyšlení.
„Ona není milá?"
„My... My se moc nebavíme," přiznala jsem.
„Jak to?" zajímala se Anika.
„Ona byla vždycky tak nějak oblíbenější, talentovanější."
„Talentovanější na co?" ptal se Ondra.
„Tak nějak na všechno," zvýšila jsem hlas a pak bylo ticho.
„Možná by sis... Měla s ní promluvit," navrhla Anika opatrně.
Ondřej se zasmál, „Měla by sis začít psát seznam. 1. Zeptat se nynějšího mrzivce na to, co se stalo s Kučerou. 2. Promluvit se ségrou."
„Tak jo," řekla jsem po dlouhé odmlce, „Má někdo papír?"

-[O]-
Nevěděla jsem, že tak krásné místo v Česku existuje. Dorazili jsme k údolí. Rostly tam všelijaké kytky a nám jejich vůně zvedly náladu. Až jsme byli unavení, lehli jsme si do trávy, a už když jsem zavírala oči, Anika navrhla program.
„Neřekneme si naše největší tajemství? Když už spolu jsme a budeme tak dlouho? Budeme jako bratři a sestry!"
Ozvalo se všelijaké mručení.
„Můžu začít, když jsem to navrhla," nabídla se.
S tím jsme souhlasili.
„Mám problém s váhou."
„Jak to myslíš?" zeptala jsem se. Vypadala v pohodě, nebyla ani tlustá, ani hubená.
„Jako malá jsem byla takovej ten tlouštík. A pak když mi to došlo, přestala jsem jíst. A pak, když jsem si uvědomila, že mám možná anorexii, jedla jsem hodně. Víte, jak je těžký si udržet pořád tu stejnou váhu?"
Bylo ticho. Ale nikomu to nevadilo.
„Kdysi jsem viděl mrtvolu," promluvil Tonin a získal si pozornost nás všech.
„Když umřela babička, byl jsem tam. Od té doby nesnáším detektivky a dělá se mi blbě z těch těl. Vždycky si vzpomenu, jak tam babička... Ležela..."
Frajer poznal, že je asi řada na něj.
„Moje tajemství," začal nahlas. Co té doby ležel na zádech, ale teď se otočil na moji stranu a díval se mi přímo do očí. Pak se přetočil a zcela nečekaně řekl „Koušu si nehty."
„Uka!" vzala jsem ho za ruku. Mluvil pravdu.
„To jsi tak nervózní?" zeptala se Anika.
„Ne, prostě jsem se to ještě od školky neodnaučil," zasmál se. „Teď ty," dodal.
„No, já úplně tajemství nemám, ale když už Ondra načal ty zlozvyky, tak já piju, kouřím a nemám práci."
Tohle ticho už nebylo tak příjemné.
„Každý má tajemství," řekla Anika, „Nemusíš to říct, jestli nechceš."
Tímhle mě naštvala. Já si jen nemohla vzpomenout! Vlastně o tom vím, že jsem neřekla všechno. Ale Ondřej taky ne!
„Předstírala jsem, že mám kluka, aby už kamarádka dala pokoj."
Rozesmála jsem je. Aspoň jsem to nemusela dál rozebírat. Já ale ještě něco chtěla dodat, „Doteď o tom neví."
Anika se posadila a pravila, „Připiš si to do seznamu."
„Co?"
„Řeknu kamarádce, že kluka nemám."
„Ach jo," vydechla jsem a vytáhla z kapsy papírek od Tonina na který jsem si napsala už ty předchozí dva úkoly.

Až jsme se vyspali, hádejte, co jsme udělali. Ano, šli jsme dál, když v jednom momentě Tonin začal vzrušeně šeptat: „Vidíte ji? Támhle! Černá kočka, hýbe se!"
Nikdo jiný ji neviděl a tak jsme si řekli, že Tonin už blázní. Každopádně mu prý „říkala cestu" a my stejně nevěděli kudy, takže proč ji nesledovat?

Tohle nebyla jediná divná věc, kterou jsme nalezli. Ještě Anika si všimla mrzivce, který se kousek hýbl. Máme jí věřit, nebo fakt všichni začínáme blouznit?
Kdyby se ale opravdu na chvilku probral, neznamená to, že čas slábne, nebo něco takového? Anebo se nás ten pocit snaží omámit, abychom nebyli schopni čas znova navrátit?

Ondru napadla zajímavá myšlenka: „Co když je někde další podobná skupinka jako my? Co se stane, když se potkáme? Spojíme se, nebo bude válka?"

Kdyby něco, napsala jsem si do seznamu, ať dám tátovi na hrob kytku. Už dlouho jsem tam nebyla. Navíc jsem navrhla ostatním, ať si taky píšou seznam, Tonin měl totiž papírů dost. Pokud se čas znova spustí, zlepší se nám díky papírkům životy. Anebo zhorší. Na to teď ale nesmím myslet.

Tonin řekl, že mám hezký gumičky na vlasech, takže na seznamu přibyla další věc: Koupit Tondovi gumičky.

Protože jsem teď hodně psala, Anika začala být zvědavá. Přečetla si to:
1. Kučera - co se s ním stalo? Zeptat se Artura
2. Omluvit se ségře za nekomunikaci
3. Svěřit se Betce s tím, že nemám kluka
4. Tátovi dát kytku na hrob
5. Koupit Tondovi gumičky
6. A najít si přítele

„Ty jsi teda výmyslo," okomentovala mé zápisky.
„No?" zašeptala jsem, „Ty si nechceš někoho najít?"
„Ale to jsem nemyslela! Nevěděla jsem, že jsi tak... Kreativní."
„Jak jako?"
„Co děláte, holky?" přišel za námi Antonín.
„Ale nic," ohradila jsem se a schovala kus papíru. Přece ho nenechám přečíst, že chci mít partnera!
„Ukaž mu to. Je to hustý," pobídla mě Anika.
„Co je hustý?"
„Dej mi to. Sleduj, Tondo! Přečti si začáteční písmena."
„Dobrý," ohodnotil to.
„Jaký začáteční písmena, půjčte mi to," přečetla jsem si je.
Lekla jsem se, „Ale to jsem nenapsala záměrně."
„Tak určitě," řekl Ondřej už seznámený se situací.

-[O]-
„Půjdeme sem do tohohle supermarketu," oznámil nám Tonin.
Snažili jsme se otevřít dveře, nakonec se nám to povedlo, ale všem hrozně moc poklesla energie. Když jsme vstoupili dovnitř, Ondra se ujal slova, „Sem nejdu. Už teď cítím ten pocit, a to jsme na začátku obřího obchoďáku. Bude to támhle, úplně vzadu. Čeká to na nás. Já jdu pryč."
Měl pravdu. Tonin ale bolest břicha ignoroval. „Kočka jde dál a dál, většinou nečeká. Musíme jít za ní, tam vede ta jediná správná cesta, Ondráši."
„Planeta je kulatá. Můžeme jít kudy chceme, protože když ji celou obejdeme, na všechny stejně narazíme, i kdyby jsme nešli po nějaké cestě," namítla Anika.
„Ale za pokus nic nedáme, Tonda nás zatím vede celkem dobře. Už jednou to bylo hrozně blízko a nevšimlo si nás to. Kdyby ale pocit extrémně sílil, můžeme prostě utéct a schovat se!" řekla jsem.
„Ale chceme takhle riskovat?" zeptal se Ondra.
„Měli bysme ale začít utíkat už teď, protože to je přímo tam!" křikla Anika.
„Kdo jde se mnou?" přehlušil nás Tonin.
Nikdo se nehnul z místa. Změnila jsem názor. Opravdu to je moc riskantní.
„Fajn," zašeptal Tonin a rozeběhl se napříč budově.
„Nemůžeme ho nechat běžet," prohlásila Anika a po jejích slovách už jsme byli Toninovi v patách. Zadrželi jsme ho, i když kopal rukama i nohama, ale pak jsme ho pomalu začali pouštět, když mluvil.
„Stejně jste na nic. Potřeboval jsem vám jen abych nebyl sám. Teď už vím, co mám dělat, chápete? Když teda nechcete jít se mnou, jděte si svojí zpropadenou cestou, alkoholičko, kobliho a zamilovanče."
Pak byl volný. Neřekli jsme ani slovo. Ondra ale něco křikl: „Havrane, ptáku, jsi volný, leť! Víš ale co se stává s ptáčkem, který se odpojí od hejna? Pozdravuj kočku, letadlo a většího ptáka, můžeš si smrt vybírat z tolika možností!"
Naposledy jsme viděli už jen jeho vysokou postavu a černé vlasy mizející za regály. Byl pryč.