Kostka

Neuvěřitelná kapitola

Teď dávejte pozor, protože tahle část je totálně neuvěřitelná.

Jednou jsem zase chtěla zastavit čas na-
Počkejte. Zastavit, stopnout, či zmrazit čas je tady pořád dokola... Pojďme tomu říkat... třeba jenom „Klik“. Takže „Klik“ znamená zastavit čas. A „Klik“ podruhé pustit čas. Tak.
Takže jsem chtěla klik na ulici a podívat se na zmrazené lidi, protože proč ne. No a když jsem klik, bylo ticho, jako vždycky. Jenže potom se ozvaly kroky. Dus, dus. Někdo šel, vlastně běžel. Postupně se ale začaly zpomalovat a najednou to ustalo. Dost mě to vyděsilo. Nebyla jsem ale jediná. Spatřila jsem ho. Měl na sobě černý batoh a červený kabát a byl tak zmatený, že jsem se málem rozesmála, ale já byla zmatená taky, takže nebyl ke smíchu důvod.
On si mě ale ještě nevšiml.

„S-Stůjte!“ křikla jsem.
Uviděl mě a došlo mu, že jediní kdo se hýbou jsme my dva.
„Co se to děje?“ zašeptal.
Bylo takové ticho, že jsem ho slyšela zcela zřetelně.
„Jak to, že se můžete pohybovat?“
„Jak to, že Vy taky?“
„Já spěchám na bus.“
„Ne, teď ne, zastavila jsem čas, vidíte?“
Klik a byl slyšet šum městských lidí. Klik znova. Ticho.
„Jak to děláte?“ zeptal se.
Nachvilku jsem se zamyslela.
„Zkuste to. Tady,“ podala jsem mu Kostku.
Klik, lidé se hýbali, klik zas a vše se zastavilo. Nastavila jsem ruku, aby mi věc vrátil.
„Odkud to máte?“
„To vás nemusí zajímat.“
Poposunula jsem nastavenou ruku blíž k věci. Dá mi ji už konečně? Člověk se dal na útěk a klik, ztratila jsem ho z dohledu. Co teď?!

-[O]-
„Emo, zachvíli máš být na jevišti,“ křikl Kučera.
Nevěděla jsem, co říct. Teď jsem rozhodně nemohla hádat obrázek na vybrané kartě. Můj trik byl pryč.
„Ještě rychle skočím na záchod,“ zahuhlala jsem a opravdu jsem na na toalety běžela.

Že bych utekla? Nebo řeknu, že jsem nemocná? Půjde za mě Kučera, ten to zvládne. A nebo bych mohla dělat něco jiného, než hádání. Ale proto lidi přišli...
Jak to, že mám najednou tolik času na přemýšlení?

„Kučero?“ zavolala jsem, „Kučero!“ Žádná odpověď.
Ten člověk musel kliknout. To znamená, že teď můžu být třeba navždy zaseklá v tomhle okamžiku. Skvělý. Absolutně nevím, kdy znovu udělá klik. Třeba za pět minut? Nebo za osm dní? Každopádně mi dal vlastně skvělou příležitost. Můžu teda zdrhnout a třeba se jít rovnou vydat za ním.

-[O]-
Šla jsem pěknou dobu a pořád jsem neměla ani tušení, kde by mohl být. Konečně jsem ale zaslechla zvuk, asi po dvou hodinách hledání (I když ani sekunda neuběhla) na malém náměstíčku v mém městě. Musel se schovat za tuhle sochu.
„Není to hustý?“ promluvila jsem, „Můžeš si takhle stopovat čas kdy chceš... Vždycky všechno stíháš...“
„Je,“ řekl on vycházejíc z jeho místa za sochou, „Ale něco co absolutně nesnáším je když zastavíš čas ty.“
„Proč?“
„Nikdy nevím, kdy ho zas zapneš. Je to nekonečný. Já to nechci, ale nemyslím si, že to patří do tvých rukou.“
„Ty ji nechceš?“
„Mám pocit, jako by mě něco chtělo dostat, když to mám u sebe,“ vysvětlil a sundal si batoh.
Vytáhl ji z něj.
„Já bych to rozbil.“
„NE!“ zařvala jsem.
Co se to sakra stalo? To musím vyvádět jak Bilbo z Pána prstenů?
„Promiň. Když ji mám, zlepšuje mi život.“
„A jak?“
„To je nadlouho.“
Zasmál se a posadil se.
„Máme nekonečno času.“
„Dostala jsem díky ní práci a ta mě celkem baví... A už to mám lepší v rodině a tak,“ vysvětlila jsem naštvaně. Proč mu to mám říkat? A to že „máme nekonečno času“ zní jak kdyby mě chtěl sbalit. Opravdu? V této situaci?
„Na jakou práci potřebuješ zastavovat čas?“
„To tě nemusí zajímat.“
„Já tě sledoval.“
„Prosím?!“
„Podvádíš. Byl jsem na tvojem představení. Pak jsem tě našel na té ulici.“
„Já ji nechci zničit, protože je taková... Tajemná, víš? A navíc chci zjistit proč to funguje jenom na nás dva.“
„Přemýšlel jsem o tom a došlo mi, že nemusíme být jen my dva. Třeba je náš tisíc, po celým světě. A ti chudáci teď neví proč jsou sami uprostřed soch.“
„Máš pravdu. Myslíš, že bysme mohli utvořit skupinu těch, kdo se hýbou?“
„Ti, co se hýbou. Zní zajímavě. Musíme vyvěsit plakáty a tak, ne? Pak z nás bude armáda a zachráníme svět.“
„Hej, já to nemyslím ironicky! Můžeme zachránit svět!“
„Před čím? Globálním oteplováním?“
„Třeba před tím pocitem...“
„Myslíš-“
Zarazil se.
Vzápětí jsem ho zase ucítila.
„Cítíš to?“ zeptala jsem se.
„C-cítím.“
„Ráda bych zjistila co je to zač.“
„Já taky, ale teď ne, je nás ještě málo.“
S těmito slovy udělal klik. Úlevně jsem vydechla.
„Takže... Se tomu chceš postavit, ale potřebuješ víc lidí?“ zeptala jsem se.
„Jo, proč ne. Ale do té doby to někam schováme. Nechci, abys k tomu měla přístup.“
„No dovol!“
„Ne, fakt je to nepříjemný. Založíme Facebook skupinu a napíšeme tam „Taky jste se ocitli ve chvílích, kdy jste měli pocit, jako byste byli sami na celé planetě? Napište nám a pomožte zachránit svět!“, ne?“
„Jo, proč ne,“ řekla jsem.

A tak jsme utvořili naši dohodu:
Do té doby, než se najde někdo podobný, nesmíme ani jeden použít Kostku.
Mimochodem jsem musela říct pá pá mé práci. Dělám to ale pro svět, ne? Pokud teda je vůbec v nějakém nebezpečí.