Kostka

Vražda

„Co teď uděláme?“ zeptal se Tonin.
„Třeba si můžu konečně uklidit dům. Mám na to čas,“ zkusila jsem se zasmát, ale moc se to nepovedlo.
„Doporučoval bych začít něco dělat, než přijde ten pocit,“ promluvil frajer.
„Najednou ti došla dobrá nálada,“ podotkla jsem. Zmrazil mě vraždícím pohledem. Zajímalo by mě, jestli na něho ta věc působí víc, než na mě, protože se bojí až moc.
Tonin najednou sykl bolestí a sáhl si na břicho. Všichni jsme to ucítili. Blížilo se to. Pocit postupně sílil. Pak ale nastal bod kdy to začalo slábnout a pak už jsme necítili nic.
„Teď se celkem bojím,“ přiznala jsem šeptem.
„Já taky,“ přidal se Frajer.
„Nechte toho... Máš tady lano, Emo? Můžem zkusit vytáhnout tu Kostku zpátky nahoru a hotovo,“ promluvil poslední v místnosti. Znělo to hodně nepravděpodobně, ale bylo to to jediné, co jsme vlastně mohli dělat.

Skočili jsme do krámu a já na pult ke zmrzlé prodavačce položila peníze a vzala si dlouhatánské lano a nějaký hák. Frajer je přivázal k sobě a nad studnou to pak spustil dolů.
Chvíli tam cosi hmatal, ale pak zavrtěl hlavou a předal to mně, abych to zkusila taky.
Hákem jsem monitorovala dno a nic jsem tam nemohla najít. Slyšela jsem, že se dotkl stěny, ale vypadalo to, jako by tam Kostka už ani nebyla.
Poslední na řadě byl Tonin a ten také nepochodil.

Potřebovali jsme plán. A tak jsme jeden vymysleli: Půjdeme, a budeme hledat ostatní „Přeživší“.

Zkusili jsme najít autobus, ale došlo nám, že zaprvé neumíme řídit takový vozidlo a za druhé to ani nejde, protože je zastavený čas a kola by se nemusela roztočit. Takže jsme šli pěšky, a měli spoustu času na povídání.

„Jsme přátelé?“ zeptal se jen tak Tonin.
„Já bych řekla, že jo.“
„Jsme společníci, ale byl bych rád, kdybysme mohli být i přátelé,“ přiznal se Frajer.
Podívala jsem se na ně. Byli to milý kluci. Měla jsem je ráda.
„Kolik vám je?“ ozval se zase Tonin.
„Dvacet dva,“ řekli jsme já a Frajer zároveň.
„Mně taky,“ žasl.
„Tohle musí mít nějakou souvislost,“ usoudili jsme.

Po dlouhatánské chůzi jsme dorazili snad o dvě města dál k hotelu. Všichni jsme byli nesmírně vyčerpaní a tak jsme si lehli do volných pokojů a spali.

Když jsem se konečně vzbudila, chtěla jsem prozkoumat zbytek místnosti a tak jsem pootvírala všechny dveře. Po nahlédnutí asi do pátých jsem vykřikla a uslyšela zvuky. Zřejmě se Frajer a Tonin probudili tím hlukem. Když dorazili ke mně a mrtvému tělu, ukázala jsem na velkou postel. Ležel na ní člověk, meč zabodnutý v hrudi. Obepínal ho podivně známý zelený plášť...
„Já ho znám!“ křičela jsem, „To je ten zpropadenej cirkusák! Kučero!“ třásla jsem s ním, jako bych ho budila ze spánku.
Tonin se odplížil pryč z místnosti a Frajer se posadil vedle na židli a sledoval mě smutným pohledem.

Co jsem měla dělat? Byl to můj kamarád, jenže teď už mu není pomoci. Měla jsem strach. Jde to po nás? Může za to ten pocit, anebo to byla jen „normální“ vražda? Ale proč by někdo Kučeru zabil? Taky podváděl? Zapletl se do něčeho?

Kouzelník vypadal mrtvý jen chvíli. To znamená, že bychom mohli snadno vypátrat vraha. Všechny v hotelu si pořádně prohlédneme, obejdeme okolí, podíváme se Kučerovi do mobilu... Musíme tomu přijít na kloub.

Frajer na návrh nic neříkal, takže to beru jako ano. Poslední dobou, jak se čas zastavil je neustále uražený, nebo co. Už mě to nebaví. Úplně se změnil!
Tonin ale protestoval: „Proč bysme se měli babrat v ňáké vraždě? Vím, žes ho znala, ale nemusí mít s náma nic společnýho. Navíc je pocit blízko, cítím to, nesmíme ztrácet čas! Měli bysme spíš hledat ostatní. Jak jsme říkali, můžou v tom být i děti! Teda vlastně ne, když je nám všem dvacet dva, ale stejně!“
„Má pravdu,“ konečně se ozval Frajer, „Spěcháme.“

Takže si oba myslí, že chci řešit blbosti? To ale není blbost, to je vražda a možná se týká i nás!
Každopádně jsem šla s nimi dál. Sama bych to nezvládla, ale byla jsem pěkně naštvaná.