"Úsměv?" zeptal se hnědovlásek a zahleděl se do krásně modrých očí svého společníka. Ten zavrtěl hlavou, až mu do očí spadlo pár černých pramenů, a smutně si povzdechl. "Nemůžu. Už tisíckrát jsem ti řekl, že se nemohu usmát ani kdybych chtěl. Mé vlastní tělo se nemůže přimět k smíchu v přítomnosti lidí, na kterých mi záleží." zašeptal černovlásek a jeho hlas se při těch slovech chvěl. "Já vím. Promiň." ozval se hnědovlásek a přistoupil ke svému společníkovi. Prsty mu za bradu zvedl hlavu, odhrnul mu vlasy z obličeje a jemně ho políbil na čelo. "Hlavní je, že ti na mě záleží." "To jsem přece neřekl." ohradil se černovlásek a i přesto, že se v jeho obličeji nepohnul téměř žádný sval a jeho výraz zůstal stejně kamenný a nečitelný, jeho tváře nabraly růžový odstín. Což přimělo hnědovláska se vřele usmál. "Ani jsi nemusel." vydechl něžným hlasem. Boy&boy