Smile for you

4. Kapitola

Další den ráno jsem vstal celkem brzy a to i přesto, že jsem šel spát opravdu pozdě. 

Zrovna jsem snídal, když se celým domem rozezněl hlasitý zvonek. Povzdechl jsem si, zvedl se a došel ke dveřím. Když jsem je otevřel, stál za nimi usměvavý Tess. 

"Zvedl jsem ti svým příchodem náladu?" zeptal se mě. Odstoupil jsem stranou, takže vešel dovnitř a já za ním zabouchl dveře. 

"Spíš zkazil. Sotva jsem tě zahlédl, dobrá nálada mě opustila." řekl jsem naštvaně. Hnědovlásek se rozesmál a já ho za to vraždil pohledem. 

"Nemyslím si. Jsem tak pohledný. Komu bych mohl já zkazit náladu?" optal se s úsměvem, zatímco vzal můj hrnek s kávou. Napil se a pak se zašklebil. "Proč je to tak hořký?" 

"Protože nesladím?" vypadlo ze mě. "A vůbec, co mi piješ mou kávu?" 

"Pardon. Jen mě zajímalo, co snídáš." řekl hned Tess. Nad jeho slovy jsem jen zavrtěl hlavou. Jím a piji k snídani to stejné co vždycky. Kávu a nějaké cereálie. 

"Nejsi tady, aby jsi mi pil mou kávu." odsekl jsem a natáhl jeho směrem rozevřenou dlaň. "Dej mi je." 

"Co? Jestli myslíš ty sluchátka, tak ty mám v autě. Jen pro ně skočím." řekl mi a rozešel se ven. Já ho však chytil za rameno a tím ho donutil zastavit. 

"Nemluvím o sluchátkách." sykl jsem. "Vrať mi moje klíče." 

"Klíče?" optal se nechápavě. 

"Ano, klíče. Ty, které jsem včera nechal ležet na zadních sedačkách ve tvém autě." upřesnil jsem. Tess se na chvíli zamyslel. 

"Jo, tyhle." šeptl a uhnul pohledem do strany. To není dobrý. 

"Ty klíče." zopakoval jsem a znovu jeho směrem natáhl rozevřenou dlaň. 

"No, víš… já ty klíče ztratil někde u mě doma. Hledal jsem je pár hodin, ale nemohl jsem je najít." vysvětlil mi a nervózně se podrbal na zátylku. 

"Cože si? Jak si je mohl ztratit?" vypadlo ze mě. 

"Nevím, prostě jsem je ztratil." řekl mi smutně. "Jak ses vůbec dostal domů?" 

"Půl hodinu mi trvala cestu od budovy až sem. Náhradní klíč byl pověšený u botníku, takže jsem byl docela v háji." pravil jsem vyčítavě a Tess poslouchal každé mé slovo. 

"A dál?" 

"Hodinu jsem lezl po stromě jen proto, abych se dostal otevřeným oknem do koupelny ve druhém patře. A to ani nemluvím o tom, že jsem se tam natáhl na nablýskaný podlaze." vyštěkl jsem. "Ještě teď mě bolí koleno." 

"Natáhneš se a bolí tě koleno? Jak je to vůbec možný?" nechápal můj kamarád. 

"Při pádu se moje noha střetla s pračkou." šeptl jsem. Vztek už mě pomalu opouštěl. 

"Počkej. A ty si vážně šplhal hodinu po stromě?" zeptal se mě. Když jsem kývl, vyprskl smíchy a začal se smát na celý kolo. 

"Něco k smíchu?" optal jsem se. 

"Jo, ty." sdělil mi se smíchem. Protočil jsem nad ním očima. 

"Blbečku." šeptl jsem. Tess se pomalu uklidnil a podíval se na mě vážným pohledem. 

"Mimochodem, kdy si vůbec odešel? Už od začátku jsem tě neviděl. Že ty jsi hned zdrhnul? Nemohl jsi tam zůstat ani pět minut?" valil ze sebe otázky Tess. Až mi na chvíli připomněl Lionise. 

"Byl jsem tam celou dobu. Odešel jsem, až když už to tam pár lidí uklízelo." odpověděl jsem mu. Nevěřícně se na mě podíval. 

"Kecy. Nikde jsem tě tam neviděl." odsekl. Zatímco na mě mluvil, popadl jsem mobil a zkontroloval si čas. Půl desáté. Akorát čas vyrazit. Nakonec jsem se totiž rozhodl, že tam půjdu. 

"To bude proto, že jsem byl na střeše." řekl jsem mu, zatímco jsem si vzal náhradní klíče a mobil a obul si tenisky. Tess na mě překvapeně koukal a nezmohl se na slovo. A dřív, než mě zasypal hromadou otázek, odešel jsem. 

Po půl hodině jsem došel k fontáně v parku. Rozhlédl jsem se kolem, ale nikoho, kdo by se podobal mladíkovi v kostýmu prince, jsem neviděl. Tak jsem si s povzdechem sedl na kraj fontány, zaklonil hlavu a pozoroval mraky, které pluly po obloze. 

"Nečekal jsem, že přijdeš. Ale jsem rád, že jsi tady." ozvalo se vedle mě pobaveně. Podíval jsem se tím směrem. Kousek ode mě stál hnědovlásek v bílé košili a kalhotách. Takhle vypadá o dost líp než včera. 

"Usoudil jsem, že je lepší jít s tebou ven, než seděl doma a poslouchat dotěrné otázky mého otravného kamaráda." řekl jsem narovinu a díval se mu přitom do očí. Lionis se nad mými slovy pouze jemně usmál. 

"Vzhledově ses moc nezměnil, takže nebylo těžké tě poznat. Máš lehce vlnité černé vlasy a krásné světle modré oči. Podle tvých očí bych tě poznat všude." konstatoval Lio a zasmál se na mě. 

"Díky. Moc lidem se mé světle modré oči nelíbí a bojí se mě kvůli nim." šeptl jsem. 

"Nemáš zač. Jsou nádherné. Nikdy bych se tě nemohl bát kvůli jejich barvě." prozradil mi. Přikývl jsem a byl jsem si jistý, že moje tváře nabraly růžový odstín. Lio si toho hned všiml a šibalsky se usmál. 

"Jsi rudý jak rajčátko." podotkl a pak trochu zvážněl. "Ty se moc často nesměješ, viď?" 

"Nemohu se smát ani kdybych chtěl. Mé vlastní tělo se nemůže přimět k smíchu v přítomnosti lidí, na kterých mi záleží." šeptl jsem a povzdechl si. 

"Jsi prokletý, že?" zeptal se mě. Přikývl jsem a v očích se mi zaleskly slzy. "Omlouvám se."

"To nic. Nevěděl jsi to." řekl jsem roztřeseně a odvrátil od něj pohled. Po tvářích se mi kutálely slzy a já jen v tichosti seděl a snažil se uklidnit. 

Zaslechl jsem blížící se kroky a o chvíli později si někdo sedl vedle mě. Jemnými pohyby mi začal hladit záda. 

Když jsem se dostatečně uklidnil, otočil jsem se na něj. Lio mi věnoval soucitný úsměv a prsty mi utřel slané cestičky na obličeji. 

I za tu chvilku, co se známe, jsem si toho usměvavého Lia oblíbil. Měl v sobě jakési osobité kouzlo, kterým přiměl mou mysl, aby mu věřila. 

"Děkuji, Lio." šeptl jsem jeho směrem. Hnědovlásek se zasmál a přikývl. 

"Nemáš vůbec zač, Darre." oplatil mi oslovení přezdívkou. Jak rád bych se teď usmál. Jak moc mě teď štvalo, že jsem nemohl.