Smile for you

2. Kapitola

Po asi dvou minutách mi to naštěstí zvedl. I když z jeho hlasů šlo jasně poznat, že na hovor buď nemá čas a nebo náladu. 

"Tessi? Vyzvedneš mě?" zeptal jsem se hned. Na druhé straně se ozvalo uchechtnutí. 

"Samozřejmě. Za chvíli jsem u tebe." řekl mi a hovor zase típnul. Povzdechl jsem si a sedl si v jídelně na židli. S pohledem upřeným na hodiny jsem v naprosté tichosti vyčkával. 

A kdo by to byl čekal? Po dvaceti minutách se domem rozezněl zvonek. Naštvaně jsem vstal a vydal se ke dveřím. Příště budu brát to jeho 'za chvíli' s patnácti minutovou rezervou. 

Za dveřmi stál usměvavý Tess v kostýmu upíra. Když mě uviděl, překvapeně otevřel pusu a položil si ruku na srdce, jakoby měl snad dostat infarkt. 

"Darre? Jsi tam někde uvnitř?" optal se. Vybíral mi ten kostým sám a když ho teď vidí na mě, tak mě nepoznává? Co je to za logiku? Pomyslel jsem si. 

"Zkus můj vzhled ohodnotit nějak normálně dřív, než tě nakopu." řekl jsem. Hnědovlásek se usmál a pokýval hlavou. 

"Tak jo, jsi to ty." vypadlo z něj. "Pojď, musíme jet."

 Než jsem stihl něco peprného říct, už mě začal táhnout k autu. Vytrhl jsem se mu ze sevření, zavřel dveře od domu a zamkl. Klíče jsem pak naštvaně hodil po hnědovláskovi. 

Ten se nestačil krýt a klíče ho praštily do obličeje. Vrhl po mě otrávený pohled, ale když jsem proti němu pozvedl luk, nervózně se usmál a klíče zvedl. Pak mi i jako gentleman otevřel dveře od auta na místě spolujezdce. 

Protočil jsem nad tím oči a nasedl. Tess mi dveře zase zavřel, oběhl auto zepředu a nastoupil jako řidič. Připoutal se a moje klíče hodil na zadní sedačky. 

Radši jsem to ani nekomentoval a taky si zapnul pás. Tess nastartoval a vyjel směrem ke středu města. 

Tam zastavil před jednou nóbl budovou, před kterou stála ochranka a pouštěla dovnitř jen lidi v kostýmu. To bude zřejmě ono. 

Vystoupili jsme a i přes mé protesty, jsme uvnitř zamčeného auta nechali moje klíče od domu, které pořád ještě ležely na zadních sedačkách. 

"Jestli se sem vrátíme a ty klíče tu nebudou, tak si mě nepřej." to byla má poslední slova. Po těch už mě Tess dotáhl k ochrance, která nás pustila dovnitř. 

Uvnitř byla spousta lidí v maskách a kostýmech, většina z nich tancovala nebo si povídala a celou místností se nesly hlasité tóny jakési party hudby. Tess se mi okamžitě ztratil z dohledu. 

Vůbec se mi to tu nelíbilo, tak jsem chtěl odejít, ale přes dav lidí nebylo možné dostat se k východu. 

Proto jsem si hlasitě povzdechl, až se po mě nechápavě pár lidí otočilo, a protlačil se ke stěně. Hned vedle mě byly jakési dveře. 

Ani jsem moc nezkoumal, kam vůbec vedou, nebo jestli je tam povolený vstup. Otevřel jsem je a pak za sebou zase zavřel. Ocitl jsem se na točitém schodišti. A schody k mé smůle vedly pouze nahoru. 

Tak jsem se po nich vydal a tiše doufal, že ať už vedou kamkoliv, budu mít aspoň chvíli klid. Když jsem pak vyšel všechny schody a zastavil se před dalšími dveřmi, už jsem měl jistou představu, co je za nimi. 

Tiše jsem je otevřel a vešel na střechu. Dveře se za mnou zavřely, ale naštěstí byla klika oboustranná, takže nehrozilo, že se nedostanu dolů. 

Došel jsem ke kraji, sedl si na kamennou zídku, spustil nohy dolů ze střechy, luk si položil vedle sebe a chytl se rukama za okraje zídky, abych nespadl. 

Pak jsem se podíval nahoru a kochal se to nádhernou temnou oblohou, na které se objevovaly první hvězdy. 

Už od mala jsem měl hvězdy rád a při pohledu na ně jsem se dokázal uklidnit. Dokonce jsem díky nim dokázal na chvíli zapomenout. Zapomenout na to, že jsem jiný. 

Nevnímal jsem čas a jen sledoval nebe. Byl jsem jím tak zaujatý, že jsem přeslechl kroky na schodech. 

Když se pak o chvíli později otevřely dveře a na střechu vešel někdo další, okamžitě jsem popadl luk, z toulce vytáhl šíp, natáhl ho na tětivu a zamířil na narušitele mého klidu a ticha. 

Mladík, který měl na sobě uniformu v modro červeno bílé barvě a v hnědých vlasech měl usazenou zlatou korunu, se překvapeně zarazil a pak dal rychle ruce nad hlavu. 

"Prosím, nestřílej." řekl, i když jsem jasně poznal, že má co dělat, aby se nezačal smát. "Ten luk s šípy stejně není pravý, že?" 

"Je." odsekl jsem a můj výraz ještě zvážněl. Mladík se strachem koukal do mých očích a čekal, co udělám. "Jediný výstřel a jsi na místě mrtvý." 

"Pokud se ovšem trefíš." neodpustil si kousavou poznámku hnědovlásek. 

"Trefil bych se, princátko." řekl jsem ledově chladným hlasem. "Vždy se trefím, když jsem naštvaný." 

"Takže jsi teď naštvaný?" zeptal se a jeho strach ještě vzrostl. Dokonce se mi i zdálo, že v jeho očích vidím slzy. 

"Ano i ne. Záleží na tom, jestli odejdeš nebo tu zůstaneš." řekl jsem po pravdě. 

"Chápu, že tu chceš být sám, ale já se přišel podívat na hvězdy." oznámil mi. 

"Chápu." šeptl jsem tak tiše, že jsem si nebyl jistý, zdali to princ slyšel nebo ne. 

"Můžu tedy zůstat?" optal se a usmál se na mě. Stál na místě a čekal na mou odpověď. Polil mě uspokojující pocit, když jsem si uvědomil, že volbu nechal na mě. 

Sklopil jsem pohled k zemi, vrátil šíp do toulce a položil luk vedle sebe. Otočil jsem se k němu zády a zadíval se na hvězdy. 

Na střeše najednou panovalo hrobové ticho a hnědovlásek pořád tiše vyčkával na mé rozhodnutí. Pak jsem natáhl ruku do strany a ukázal na volné místo na zídce vedle mě. 

"Klidně zůstaň." řekl jsem tiše, ale tak aby to slyšel. Za mnou se ozvaly pomalé kroky a já svou ruku stáhl zpátky k tělu. O chvíli později si sedl vedle mě a podíval se mým směrem. 

Když jsem se na něj podíval, na tváři mu hrál úsměv a v očích měl vepsanou jasnou otázku. Proč jsi mi dovolil zůstat? 

"Jsem tu ze stejného důvodu jako ty. Chci se dívat na hvězdy." řekl jsem, jakoby to snad byla odpověď. Hnědovlásek však vypadal spokojeně a moje slova ho zřejmě potěšila. 

"To jsem rád. Ale nechceš mě pořád sestřelit, že ne?" zeptal se se strachem. Zavrtěl jsem hlavou a uslyšel jeho tiché vydechnutí. Jakoby se mu na chvíli zastavil dech a zapomněl jak správně dýchat. 

"Ne. Už mě to přešlo." odpověděl jsem pravdivě a princ se vedle mě pobaveně rozesmál.