Smile for you

3. Kapitola

"Jsem Lionis. Ty?" zeptal se a podal mi ruku, ale já ji nepřijal. Odvrátil jsem od něj pohled a zadíval se na vlastní ruce. 

"Jméno je nepodstatné." řekl jsem prostě. "Navíc jsi cizí člověk a vůbec bych se s tebou neměl bavit."

"Ale bavíš se se mnou, elfíku." pronesl do ticha příjemně melodickým hlasem. Má hezký hlas. Líbí se mi. Promlouvalo na mě mé svědomí s vnitřním hlasem. 

"Ale neměl bych." trval jsem na svém. 

"A co když mě poznáš? Pak už nebudu cizí." pravil Lionis a chtěl mě chytil za rameno. Já však ucukl a podíval se na něj až ublíženým pohledem. Hned svou ruku stáhl, úsměv mu zmizel a nahradily ho obavy. 

"Udělal jsem něco špatně?" zeptal se mě, zatímco si nervózně mnul prsty. Zavrtěl jsem hlavou. 

"Ne, neudělal. Jen na mě prosím nesahej." dostal jsem ze sebe a opět sklopil zrak do svého klína. 

"Vadí ti doteky?" optal se nejistě. V duchu jsem nad ním zakroutil hlavou. Má až moc otázek a je ukecaný. Jestli na mě bude dál mluvit, tak skočím z té prokleté střechy. Protože i smrt je lepší, než otázky nějakého chudáka. 

"Jsi vždycky tak ukecaný?" položil jsem mu otázku zase já. Lionis se zasmál a nahnul hlavu na stranu. 

"Vážně mi na otázku odpovídáš otázkou?" vypadlo z něj mezi smíchem. Podíval jsem se na něj otráveným pohledem, který jasně říkal, že nemám náladu si povídat. Jemu to však bylo zřejmě jedno a tak jsem si hluboce povzdechl. 

"Jak kdy a jak od koho. Jo, odpovídám." zněly mé dvě odpověděli. Hnědovlásek se zasmál a pokýval souhlasně hlavou. 

"Dobře. Další dotaz. Proč jsi tady? Proč nejsi dole s ostatními a neužíváš si ples? Copak tam nemáš žádné kamarády?" vyvalil na mě. Měl jsem sto chutí mu plyvnout na tu jeho parádní uniformu. 

"To byly tři dotazy." šeptl jsem posměšně. Princ nadzvedl obočí a dál čekal na to, co že mě vyleze. Už ho mám vážně po krk. "Protože se chci dívat na hvězdy. Protože je tam na mě moc hluku. A mám tam kamaráda, který se mi v tom davu ztratil." 

"Páni. Tolik upřímnosti jsem nečekal." řekl mi, usmál se a nespustil ze mě oči. 

"Ptal ses mě, odpověděl jsem. Teď zase můžeš říct něco ty mě." zašeptal jsem tak, aby to slyšel, a věnoval mu jeden ledový pohled. 

"A co by tě zajímalo?" zeptal se. Pokrčil jsem ledabyle rameny a hnědovlásek se uchechtl. "Zatím pořád bydlím s rodiči a mám mladšího bratra." 

"Vycházíte spolu?" přerušil jsem ho. 

"Myslíš s bratrem?" zeptal se a když jsem kývl, pokračoval. "Jo, vycházíme spolu. Občas se sice pohádáme, ale pak se zase rychle udobříme. Je to nejlepší bratr, kterého bych si mohl přát." 

"A jaký máš vztah s rodiči?" optal jsem se opatrně. Zajímalo mě to, protože sám jsem s rodiči měl příšerný vztah. 

"Mám je rád a oni mě. Táta každý den chodí do práce na nějaké schůzky, takže je občas pryč i o víkendu. Ale nikdy na mě nekřičel. Máma chodí do práce jen jednou týdně a jinak se o nás stará. Naučila nás vše, co umíme. Včetně matiky." rozpovídal se. 

"Vy jste se ve škole snad matematiku neučili?" nechápal jsem. Princ zavrtěl hlavou. 

"Já do školy nikdy nešel a můj bratr taky ne. Máma nás vše učila doma." vysvětlil mi a já chápavě přikývl. 

"Co děláš o volném čase?" zeptal jsem se ho, ale hned toho litoval, když se na mě podíval s nezbednými jiskřičkami v očích. 

"A proč to chceš vědět? Chceš mě snad někam pozvat?" optal se se smíchem, ale když viděl můj naštvaný výraz, ihned ho smích přešel. "To byl vtip. Ve volném čase píšu." 

"Jako knihy?" zajímalo mě. Přikývl. "Jaký žánr?" 

"Tak různě. Střídám fantasy a romantické příběhy." svěřil se mi a pak se zasmál. "Inspirací je mi každý rozhovor se zajímavou osobou." 

"A to mi říkáš proč?" zeptal jsem se. 

"Protože tenhle rozhovor je inspirující více, než všechny ostatní." prozradil mi. Nevěřícně jsem se mu podíval do očí a hledal v nich aspoň nějaký náznak lži. Ale žádný jsem nenašel. 

"Proč myslíš? Co je na tomhle rozhovoru jiného?" chtěl jsem vědět. Lionis zvedl ruku mým směrem a když jsem se neodtáhl, sáhl mi na rameno. 

"Ne co, ale kdo. Lišíš se od ostatních, v dobrém slova smyslu. Nevím sice čím, ale jsi něčím výjimečný." poznamenal a jemně mě pohladil po rameni. Pak svou ruku stáhl zpátky k tělu a jeho úsměv ještě vzrostl. 

"Myslíš si, že jsem výjimečný?" zeptal jsem se ho. 

"Ano. Už jen proto, že si se mnou povídáš, i když ti to pravděpodobně není vůbec příjemné." pronesl zamyšleně a pak se zasmál. Z kapsy u uniformy vytáhl zmuchlaný kus papíru a položil ho vedle mě na zídku. "Moje telefonní číslo." 

"Co myslíš, že s ním udělám?" optal jsem se a zatvářil se znudeně. Lionis pokrčil rameny a opatrně slezl ze zídky zpátky na střechu. Otočil jsem se tak, abych na něj viděl. 

"Co s ním uděláš, je na tobě." řekl s úsměvem. "Nechceš se zítra sejít?" 

"Ne." odpověděl jsem, ale nebyl jsem si svými slovy úplně jistý. 

"Pokud si to rozmyslíš, tak na tebe budu čekat v deset hodin dopoledne u fontány v parku." pronesl a vydal se ke dveřím. Můj hlas ho ovšem zastavil v pohybu. 

"Darrien." vypadlo ze mě dřív, než jsem si to vůbec stihl promyslet. Princ se otočil mým směrem a naklonil hlavu na stranu. 

"Cože to?" zeptal se hnědovlásek mile. 

"Jsem Darrien. Ale kamarád mi říká Darr." řekl jsem a skousl si spodní ret. Lionis se zasmál a přikývl. Zvedl jsem ten kus papíru, jenž nechal na zídce, do výšky očí. "Promyslím to." 

"Dobře, Darre." přikývl a otevřel dveře. "Dobrou noc." 

Než jsem stačil odpovědět, odešel. Papír s telefonním číslem jsem si strčil do boty, popadl luk a seskočil zpátky na střechu. Pak jsem se pomalým krokem rozešel dolů. 

V hale, kde se ples pořádal, už bylo jen pár lidí. Hudba byla vypnutá a zřejmě už se to uklízelo. Asi jsem na té střeše byl déle, než jsem myslel. 

Vyšel jsem ven před budovu a překvapeně vydechl. Tessovo auto bylo pryč i s mými klíčky. Vážně na mě nemohl počkat? Já ho zítra přetrhnu. 

Loudavým krokem jsem se rozešel domů. Když jsem pak po asi půl hodině došel před dům, zoufale jsem si povzdechl. Jak se dostanu domů, když nemám klíče? 

Rozhlédl jsem se kolem. Jediné pootevřené okno v celém domě bylo to od koupelny ve druhém patře. Nejistě jsem se koukal po okolí. K tomu oknu sahalo pár větví jednoho stromů, takže jsem našel dokonalou cestu. 

Ovšem šplhání po stromech mi nikdy moc nešlo, takže jsem se na jednu z těch větví vyškrábal až po zhruba hodině. Pomalu jsem po ní dolezl až k oknu, otevřel ho a dostal se do koupelny. Samozřejmě, že jsem se přitom natáhl, ale to není podstatný. 

Okno jsem pak zase zavřel, sundal ze sebe celý kostým a oblékl si pyžamo. Vyčistil jsem si zuby a šel si lehnout. Po pár minutách už jsem se poddal přicházejícím snům.