Blonďatého mladíka probudila neuvěřitelná žízeň a šok. Prudce se posadil a mělce dýchal, snažíc se rozpomenout, co ho několik vteřin předtím tak rozhodilo. Jistě šlo o nějaký zlý sen, nic konkrétního se mu však v mysli neukázalo.
Jeho čelo bylo orosené a hruď se nadzvedávala v nepravidelných intervalech. Složil tedy hlavu do dlaní a se zmatenými myšlenkami se snažil své tělo opět zklidnit.
Zatímco se pomalu přestával třást, pohlédl na hodiny na telefonu. Noc byla ještě v hluboké fázi, a proto mínil prostě dál spát.
Sucho v krku však i nadále přetrvávalo, a proto se zpod přikrývky nemotorně vyhrabal. Když jeho holá chodidla došlápla na studenou zem, honem je vsunul do pohodlných papučí.
Následně už proklouzl vchodovými dveřmi a téměř absolutní tmou zamířil do kuchyně. Ovšem bylo skutečně nabíledni, že šlo o téměř úplnou tmu, neboť ihned poznal, že kuchyně byla ozářena lehkým světlem ze stolní lampičky. Někdo z rodičů byl vzhůru.
Jimin se okamžitě přitiskl ke zdi vedle futer tak, aby jeho přítomnost nikdo nezaznamenal, ale on měl zároveň dobrý rozhled. V normální situaci by samozřejmě jednoduše vešel, napustil si sklenici vody a optal se dotyčného, proč nespí.
Než to však stačil učinit, zaslechl z místnosti konejšivý hlas svého otce a tlumivé vzlyky své matky. Byl si jist, že šlo o něco, s čím by se mu jen tak nesvěřili, a právě z toho důvodu zůstal venku, uši napřažené a očima nenápadně pokukujíc dovnitř.
Pravděpodobně by si ho však nevšimli tak jako tak. Pan Park seděl zády ke svému synovi, jeho žena naproti němu, oči upřené do desky stolu. Z podhledu mohl blondýn snadno vidět její červené a opuchlé oči od pláče.
"Nezvládneme to... Já - když teď nemám práci... Jak to s námi bude?" naříkala Jiminova máma. Působila tak zbědovaně, až se i blonďatému chlapci, pozorujícímu celou scénu z dálky, chtělo plakat.
Na to se ozval druhý z jeho rodičů: "Neboj se, nějak to půjde. Dívám se po nějakých inzerátech, něco najdeme. Hlavně to neříkejme Jiminovi, víš, jak by se zase trápil."
Pan Park se snažil působit vyrovnaně, aby tak alespoň trochu svou ženu uklidnil. Pravdou však bylo, že si sám uvědomoval, jaké následky by si tohle všechno mohlo vyžádat.
Jimin už víc slyšet nepotřeboval, na to se už cítil dostatečně neschopný. Proto raději své předchozí plány přehodnotil a po cestě do pokoje zabočil do koupelny.
Když rozsvítil světlo, v zrcadle naproti dveřím na něj vykoukl vlastní vyčerpaný obličej. Nemohl se na sebe dívat. Proto spěšně předstoupil před umývadlo a studenou vodou si obličej opláchl, následně jí i utišujíc svou žízeň.