"Jdu ven," oznámil stroze mladík svým rodičům, kteří se momentálně povalovali na pohovce, lehce podřimující u televizního pořadu. Na odchodu jejich syna nebylo nic zvláštního, ostatně tak činil každý večer a jim to nevadilo.
Nikdy se nestalo, že by přišel opilý a vždy odcházel až tehdy, kdy ho nečekaly žádné povinnosti. Prospěch ve škole měl chvályhodný a nikdy nezpůsobil žádné problémy, takže jeho rodiče neměli sebemenší důvod, aby mu jeho toulky ke vzdělávacím účelům zatrhávali.
Přesto však udělali nečekaný krok. "Počkej ještě," zastavila stříbrnovláska jeho matka.
Taehyung se tedy otočil na patě, jelikož už byl na cestě ke dveřím, a rázem opět postával čelem k rodičům. Začal se trochu strachovat, zda něco neprovedl, ve výrazu ani jednoho z nich však nespatřil rozhořčení, ale spíše starost.
"Totiž... vlastně jsme se s maminkou chtěli zeptat, zda se něco nestalo? Poslední dobou se chováš jinak a vůbec s námi nemluvíš," osvětlil situaci pan Kim, načež si nejmladší člen domácnosti jen povzdechl.
Byla to pravda. Dříve byl s rodinou schopen komunikovat často a velmi otevřeně. Teď však jakoby se z něj stal úplný introvert.
"Něco se vlastně... trochu změnilo," pípl neurčitě.
Jeho máma se s takovou odpovědí nechtěla spokojit, s čímž ostatně chlapec ani nepočítal. Na to ji znal až příliš dobře. "Někoho jsi potkal?" vydechla nadšeně, nevědomky tím berouc svému synovi vítr z plachet. Ten jen znovu hekl.
Tak rád by jí odvětil kladně. Pravda však byla úplně opačná. Od doby, co se se svým kamarádem Jungkookem setkal přes den, uplynula už pěkná doba a on se jeho přítomnosti již znovu nedočkal.
Nechápal proč. Či proč alespoň o sobě nedal vědět, aby si nemusel dělat starosti, které si doopravdy a oprávněně dělal. Rozhodně nechtěl mladšího ztratit a ze všeho nejvíc si nepřál, aby se mu něco stalo.
Přemýšlel dokonce, že si někde zjistí jeho adresu a vypraví se za ním sám, jenže i toho se bál. Třeba by se zjevil v nevhodné situaci či, vzhledem k Jungkookově nevlastní matce, jak ji znal z vyprávění, by všechno jen zhoršil. Určitě je právě ona tím důvodem, proč na místě u jezera už sedá jedině sám.
Což taky každý večer dělal. Nenechal si zhasnout ten malý plamínek naděje, že se třeba tmavovlásek jednoho dne vrátí, a rozhodně to nemínil prošvihnout.
"Spíš jsem někoho ztratil..." zareagoval konečně Taehyung. "Ale... je to v pořádku," zalhal a tentokrát se už nadobro vydal k odchodu.
Nechtěl před nikým znít slabě. Proto v přítomnosti svých rodičů potlačil slzy a radši si je nechal na potom.
Jeho Kookie mu nehorázně chyběl. Připadal si teď neúplně a prázdně a věděl, že bude muset nějak zakročit. Nehodlal se sesypat a vzdát to. Hodlal bojovat.