Selena stála uprostřed prefektské ložnice a nevěřícně zírala na sinalého Draca, který v rukou žmoulal dopis od svých rodičů. Poprvé od snídaně promluvil, spojení mezi nimi však, stejně jako celý den, udržoval mrtvé.
„Řekni mi, že tohle nemyslíš vážně," zopakovala zoufale, snad po sté.
„Přijde ti?" zasmál se nervózním, hysterickým smíchem.
„Miláčku, prosím," začala škemrat, „tohle nemůžeš myslet vážně, to nejde..."
„Vždyť jsi to taky četla, já si nedělám srandu, Sel."
„To nejde, přece jsi mě viděl na Obraně! Nezvládnu ani blbého bubáka, tohle po mně nemůžeš chtít...!"
„Prosím, Sel! Nic se nestane..."
„To nejde, proboha!"
„Miláčku, prosím..."
„Tys zešílel!"
„Zlato..."
„Nemůžeš po mně chtít, abych jela na panství!"
„Nemůžu jet sám!"
„Nemůžeš nebo nechceš?!"
Chvíli na sebe mlčky zírali, oba zoufalí, každý z jiného důvodu.
„Bude to dobrý, dokud budeš se mnou, nemůže se nic stát," promluvil opět Draco, tiše, prosebně. „Je to jen jeden víkend, Sel, dvě noci. V pátek stejně přijedeme až pozdě odpoledne, můžeme se zavřít u mě. V sobotu budou stejně pryč, kdyby náhodou ne, zajedeme do města, a v neděli odjedeme hned ráno, v podstatě se s nimi nepotkáš..."
„A co ten slavný večírek?!"
„Nechají nás tam hodinu a pak nás vyhodí, tak jako vždycky."
„Opravdu nemůžeš jet sám?" zeptala se zoufale.
„Nemůžu, v té pozvánce je napsané, že jsem očekáván s doprovodem."
„Vždyť je to jenom cár papíru..."
„Dle mých rodičů je společensky nevhodné dostavit se na večírek bez doprovodu," odrecitoval a zapadl na pohovku. „Pokud přijedu sám, do půl hodiny bude na Malfoy Manor Pansy..."
„Parkinsonová?!"
„Od koho myslíš že má ten stupidní nápad, že by si se mnou měla začít?" zašklebil se. Selena omámeně usedla vedle něj, přitáhl ji k sobě. „Prosím, miláčku... Nic se nemůže stát. Naši opravdu čekají, že přijedu s Pansy, budou z tebe tak zděšení, že nám dají pokoj..."
„Tos mě uklidnil..." zahuhlala.
„Navíc jsi mnohem, mnohem mocnější než otec..."
„Žádná kouzla mimo školu..."
„...takže kdyby náhodou, prostě ho hodíš přes plot."
„Moc vtipné..."
„A na tom večírku bude dost pravděpodobně Snape."
„Snape?!" vyletěla a vyvalila na něj oči. „Snape chodí na večírky?!"
„Tohle je to, co tě zaráží?" pokusil se usmát.
„Jistě, vždyť... Snape..." Znovu se o něj opřela a nechápavě vrtěla hlavou, chvíli mlčela. „Já nevím Draco, nelíbí se mi to..."
„Prosím, Sel," políbil ji do vlasů. „Pořád jsou to moji rodiče..."
„Tohle je citové vydírání!"
„Rodiče, kteří mě milují..."
„Kteří z tebe udělali smrtijeda."
„Jsem jejich jediný syn..."
„Který mě měl zabít. Draco," povzdechla si, „kdyby to tehdy na ministerstvu byl někdo jiný, někdo jiný by jim zakázal zařadit mě sem a kdyby po tobě nechtěli, aby ses mě zbavil... Nevěřím, že to říkám, ale kdyby byli prostě jenom obyčejní smrtijedi, Merline!"
„Právě proto bys měla jet," oznámil měkce.
„Tys opravdu zešílel..."
„Ne, nezešílel, teda aspoň zatím... Celý den jsem nad tím přemýšlel." Jenom povytáhla obočí v němém gestu značícím vrcholné překvapení. „Nedívej se na mě tímhle pohledem," dloubl do ní, obočí se vrátilo do původní polohy. „Myslím to vážně. Dívej, dost špatně se to vysvětluje..."
„Pusť mě k sobě," zamumlala a přitáhla si těsněji jeho ruce. Ucítila strach a nejistotu, na straně druhé však bylo odhodlání smíšené s láskou. Láskou nejen k ní.
Vůbec mi to neulehčuješ, Draco...
„Opravdu jsem nad tím přemýšlel, Sel," provlnila se k ní nová dávka emocí. „Tohle všechno se stalo, protože se bojí, že jsi pro ně hrozbou. Vidí v tobě zbraň, Brumbálův nástroj proti nim..."
„Já nejsem ničí nástroj!" skočila mu popuzeně do řeči, objal ji pevněji.
„Já vím, neboj. Jenomže oni to neví. Když jim ukážeme, že se neplánuješ zapojit do války na Potterově straně..."
„Zase za to může Potter?"
„Ano, ale tentokrát opravdu. Ukážeme jim, že nejdeš proti nim. A zároveň tím, že přijedeš se vztyčenou hlavou jim dáš najevo, že nejdeš ani s nimi. Dají ti pokoj."
„Vážně tomu věříš?" otočila se na něj.
„Ano."
„Nechci mít nic společného ani s jedním z nich..."
„Já taky ne, Sel. A díky tobě nemám," pronesl tiše, něžně přejel prstem jizvu po Eviteře.
„Nemysli si, že nevím, co děláš..." zavrčela, Draco prozíravě neodpověděl. Zhluboka se nadechla, chvíli jen mlčky zírala do zdi, tohle byla podpásovka.
Celý tenhle rozhovor je podpásovka! Jak může čekat, že s ním pojedu?! Vždyť když byl posledně doma, jen tak mimochodem mu oznámili, že mě má zabít!
Jenomže to je ten problém, že? Přece jenom byl doma. A jsou to jeho rodiče. A jako takoví by měli respektovat rozhodnutí svého syna, ne? Ne...?
A Draco věří, že se nic nestane, v takové situaci by nelhal... A s Eviterou by to ani nešlo.
Mít od všech pokoj, není to to, co jsem si po Vánocích umínila...?
„Dnes je středa. Dáš mi zítřek na rozmyšlenou?" ozvala se nakonec odevzdaně.
„Jistě," dostala další vděčný polibek do vlasů.
...
Nepřítomně do sebe házela večeři a přemýšlela. Draco si celý den udržoval nenápadný odstup, byla mu neskonale vděčná, že ji už nijak nepřemlouvá – na druhou stranu, nebyla je to jen němá fáze nátlaku? Včerejšek bohatě stačil, aby se cítila špatně, ale co teď...? Po tisící převracela v hlavě veškeré eventuality ze všech stran, ani při tomto pokusu se jí nezamlouvaly.
Jsou jen dvě základní možnosti – buď pojedu nebo nepojedu, od těch se odvíjí ty následující, ze kterých lze vyselektovat pět nejpravděpodobnějších.
Možnost první: pojedu, Draco bude rád. Naprosto normálně mě představí svým rodičům, kteří ze mě budou nadšení, pak se vypaříme, zajedeme na výlet do města, zatančíme si na večírku a zmizíme zpět do Bradavic. Jasně, to je asi tak stejně pravděpodobné jako to, že mě Snape obejme.
Nepatrně se otřásla hrůzostrašnou představou.
Dobře, druhý scénář: pojedu, Dracovi rodiče budou opravdu tak zděšení, že nám dají pokoj a my se v pořádku vrátíme do Bradavic. Draco bude spokojený, já živá... A pokud Merlin dá, bude mít pravdu a můj příjezd zapůsobí přesně tak, jak říkal a já budu mít pokoj.
Na druhou stranu se taky může někdo rozhodnout, a to za třetí, že mu došla trpělivost a splní Dracův úkol. I když... To mohli udělat už dávno, Karkarov tu byl jakou dobu, dokonce měl příležitostí až za roh... Anebo skončím ve službách Toho-jehož-jméno-bůh-ví-proč-nesmím-vyslovit. Taky dobrá vyhlídka, ale aspoň bych byla naživu...
Draco ji jemně vzal za ruku a vytáhl od stolu, vůbec si nevšimla, že prefekti odchází. Usmála se a dala mu pusu, hezké divadýlko hrajeme. Za ruku kráčela vedle něj k chodbám do sklepení, ostatní naštěstí předpokládali, že si povídají přes nitrozpyt – aspoň k něčemu ta lež byla.
Takže zpátky k tématu. Možnost čtvrtá, nepojedu. V tomhle případě půjde Draco na večírek s Pansy, která se kolem něho bude zas motat a dělat všechno, co si zamane... V lepším případě mu to přijde odpudivé, vrátí se do školy a všechno bude v pořádku.
V tom horším, za páté, se rozhodne, že se mu to vlastně zamlouvá víc, jeho rodina má stejně Pansy ráda... Dojde k závěru, že Parkinsonová je lepší možnost a já skočím z Astronomické věže.
Tak fajn, mám pět nejpravděpodobnějších scénářů – pravděpodobně. Protože věcí, které se můžou pokazit není nikdy dost, že? A těch možností je asi miliarda!
Prošli společenskou místností, Draco jen oznámil, že jsou unavení a jdou do ložnice.
Pokud chci vyloučit ten pátý, pokračovala ve svém vnitřním monologu, musím úplně vyškrtnout možnost, že nepojedu.
Zamračeně se usadila na pohovku, Draco zmizel v koupelně.
Nemůžu se slepě spoléhat na to, že se to nestane. Čímž mi zbývají možnosti jedna až tři. Tu první můžu taky vyloučit, šťastné rodinné shledání a představení přítelkyně nadšeným rodičům se rozhodně nekoná.
Takže zbývá možnost dva a tři – možnost, ve které bude mít Draco pravdu a všechno proběhne relativně hladce, navíc z toho oba něco získáme... Co když je právě tohle ta věc, ke které mě chtěl využít? Zajistit si svůj vlastní klid? Pokud tomu vážně tak věří, mohlo by to vyjít... Nebo skončím někde na hřbitově. Anebo budeme mít oba dva hezké pohyblivé tetování, sladěnou kápi a rozkošnou zdobenou masku. Merline, pomoz. Vážně je zrovna přidání se ke smrtijedům druhá nejlepší varianta?
Draco se vrátil a tiše se přesunul ke stolu, bariéra stále téměř nepropustná, mlčky začal psát úkol na Obranu proti černé magii.
Takže fajn, asi jsem někde po cestě úplně vytratila vlastní pud sebezáchovy, ale pojedu. Teď je otázkou, jak co nejvíc zajistit, aby se můj pohřeb nekonal. V první řadě zjistit, kdo všechno se účastní. Jestli tam bude on, zabarikáduju se tady v ložnici... A jeho zabarikáduju taky. Věc druhá, zajistit, aby se jeho rodiče nedozvěděli, že jedu já... V tom šoku by opravdu nemuseli nic udělat. Věc třetí – vymámit si, že pokud začne něco vypadat podezřele, okamžitě vypadnem. Jo, to je důležitá věc. Protože seznam možných problémů je prostě nekonečný.
I když si musím přiznat, že představa možného klidu ze strany smrtijedů je poměrně lákavá... A krom Příčné ulice a Prasinek jsem ze školy nevytáhla paty... A pokud říká, že jsem silnější než jeho otec... Draco by mě přece nedal, že? Ať už z lásky nebo z jakéhokoliv praktického důvodu...
Merline, vysvětli mi, proč je všechno tak složité...
„Mohl bys sem, zlato?" ozvala se nahlas dřív, než ji odhodlání opustí. Za pár vteřin usedl na pohovku vedle ní a trpělivě čekal. „Tak fajn," začala. „Celý den jsem to převracela ze všech stran a vůbec, opravdu vůbec se mi nelíbí to, k čemu jsem došla. Ale rozhodla jsem se, že s tebou pojedu, pokud," umlčela ho výstražně zvednutým ukazováčkem, „mi odpovíš na pár dotazů. A taky mám jednu podmínku."
„Ptej se."
„Bude tam... Ty-víš-kdo?"
„Ne. Nechodí ani na jednání, která otec svolává, natož na večírky. Jen na to, co svolá on sám. A kdyby tam měl být, nejsem pozvaný já a už vůbec ne doprovod."
„Fajn, to zní poměrně logicky... Překvapivě. Budu tomu věřit. Smrtijedi tam budou, předpokládám."
„Ano, řekl bych, že tam budou výhradně smrtijedi, případně jejich partneři."
„Tak to mě opravdu těší..." pronesla kousavě. „Ale nepřekvapuje. Dokážeš zajistit, aby tví rodiče nevěděli, že přijedeš se mnou?"
„Neočekávají odpověď, jen to, že přijedu. Kdybych jim poslal sovu, bylo by to podezřelé."
„No dobře... Co se týče té podmínky..." zadívala se mu naléhavě do očí. „Slib mi, že pokud to začne vypadat špatně, okamžitě odjedeme. Prosím."
„Počítám s tím, neboj," přitáhl ji k sobě a schoval v náručí. „Děkuju, princezno."
...
„Takže jaký je plán?" zeptala se a mermomocí se snažila vypadat vesele... Nebo aspoň klidně. Mířili z Velké síně do sklepení, na odpolední hodiny už nepůjdou. Snape je s nechutí omluvil, ani se neobtěžoval tento fakt skrývat.
„Z Brumbálovy pracovny letaxem na Příčnou ulici, tam nás U Děravého kotle nabere řidič. K nám pojedeme autem," objal ji kolem ramen.
„Autem? Já čekala aspoň kočár tažený šestispřežím testrálů..."
„Jsi moc vtipná, víš?" vtiskl jí pusu na tvář.
„A ty nechutně pozitivní, abych tě citovala."
Jen se zasmál a otevřel vchod do prázdné společenské místnosti, prošli do ložnice. V tichu se převlekli, Draco nacpal do společného kufru poslední drobnosti. Předchozího večera nekompromisně prolezl její šatník a velmi pečlivě vybral veškeré oblečení, které dle jeho názoru potřebovala. Po třetí hádce rezignovala a jen jej naštvaně sledovala z pohovky. Ani za nic by nepřiznala, že je mu vděčná, protože neměla tušení, co si s sebou brát. Ale nahlas to neřekne. A on stejně věděl, co si myslí. A ne, opravdu nečekala, že si má brát plesové šaty.
U dveří jí porovnal šálu, i na konci března stále vládlo chladné a nevlídné počasí. Zvedl kufr levitačním kouzlem, popadl Selenu za ruku a vyrazili k ředitelně.
Po cestě je se zájmem sledovaly skupinky studentů, Zmijozelští se loučili, Selena rudla. Hromadně začali používat přezdívku Medúza, po pár dnech z ní nadšeně odvodili zkráceninu Maddie. Na schodech minuli Pottera s Weasleym, kteří se na ně dívali s otevřeným odporem, Draco si naštěstí jen povzneseně odfrkl, stále pobavený Weasleyho zděšením ze Seleniny nové přezdívky.
Byli vpuštěni do ředitelny, Brumbál jim srdečně popřál hezký víkend, překvapivě přítomný Snape jen něco neurčitého podrážděně zavrčel. Vhodili letax, jeden po druhém vystoupili z krbu U Děravého kotle. Kufr přebral zmatený řidič, nejistě se po Seleně díval, Draco jej po pár minutách nevybíravě poslal do příslušných míst. Nasedli do auta zvětšeného kouzlem a vyrazili spletitými Londýnskými uličkami.
„Jak dlouho pojedeme?" zeptala se, zatímco uchváceně sledovala město za oknem.
„Tak dvě a půl hodiny, záleží, jak moc budou mudlové překážet," odvětil nevzrušeně a natáhl se pro láhev s vodou. Vyjeli z Londýna, Zmijozelka se konečně přestala tvářit jako malé dítě na výletě a složila hlavu na jeho rameno.
„Pořád se trochu bojím," prohodila, zatímco pozorovala krajinu za oknem auta.
„Bude to dobrý, neboj. Celou dobu budeme spolu, nic se nestane," objal ji, pohodlně se uvelebila na sedačce a začala se hrát s prsteny na jeho ruce.
„A když se mi to nebude líbit...?"
„Seberem se a pojedem zpátky do Bradavic," oznámil rezolutně. Trochu se uklidnila, mlčky sledovala ubíhající scenérii, chmurně přemýšlela nad tím, co ji čeká... A co by v tuto chvíli dala za to, aby měl Draco úplně obyčejné rodiče, ne-li dokonce mudly. Nakonec začala klimbat, z posledního záchvěvu jasné mysli si pevněji přitáhla Dracovy ruce a usnula.
...
„Sel, vstávej," pohladil ji po tváři, jen otočila hlavu na druhou stranu. „Probuď se, zlato." Něco neurčitého zamrmlala a spokojeně spala dál. Draco se pousmál a vytáhl nejtěžší kalibr: „Vstávej, nebo tě polechtám."
„Nech mě, já jsem vzhůru, ty spíš..." zamumlala a opět změnila polohu.
„Sel, no tak," dloubl do ní, jen se nepřítomně ohnala rukou. „Za čtvrt hodiny jsme u nás."
„Hmmm?" zvedla konečně hlavu a rozespale mžourala kolem sebe. „Coo?"
„Za chvíli budeme u nás, musíš se aspoň učesat," střelil pohledem po vlasech podezřele připomínajících roští za Hagridovou chýší. Jak to dělá že je pořád rozcuchaná?!
„Tak mě učeš," usmála se temně a z kabelky vyhrabala hřeben, který jí předešlého večera vnutil.
Odevzdaně pročesal vlasy, zabralo mu to víc času, než předpokládal - kde jich sakra vzala tolik?!
Auto zastavilo před branami Malfoy Manor, vedoucími na rozlehlé pozemky obklopující honosný dům ne nepodobný paláci. Vystoupili, brána se otevřela, Selena začínala panikařit.
„Bude to dobrý," zašeptal, kráčeli po dlouhé kamenné cestě vstříc zdobeným vstupním dveřím, jen nepatrně kývla.
Tos mi pomohl, zlato... Ví někdo, jak vypadá brána do pekla?
Dveře se otevřely těsně před nimi, vešli do okázalé, prostorné haly s mramorovým schodištěm vedoucím do dalšího patra. Na zdech visely obrazy ve zlatých rámech, postavy na nich je povýšeně sledovaly. Rozhlížela se kolem sebe, připadala si jako v jiném světě, tak nějak hloupě a nepatřičně vedle všeho bohatství rodu Malfoyů. Vedle Draca Malfoye.
„Draco, vítej doma!" ozvalo odněkud z chodby, Selena poplašeně uskočila a sevřela pevněji jeho ruku. „Jsem tak ráda, že jste přijeli, tolik jsme se těšili! Právě jsem nařídila skřítkům, aby přichystali ten pokoj hned vedle tvého, aby měla naše nejdražší Pansy co největší pohodlí..."
Selena neměla daleko k mdlobám, pokoj pro Pansy? Naši nejdražší Pansy?!
„Zdravím, mami," pozdravil zmijozelský prefekt poněkud odměřeně ženu, která právě vešla do haly.
„Můžu ještě utéct?" ozvala se prosebně, když se Narcissa Malfoyová prudce zastavila pár metrů před nimi a zmateně je sledovala.
„Druhý pokoj nebude potřeba," pokračoval Draco, „Selena bude spát u mě."
„Dobrý den," pípla rozpačitě Zmijozelka. „Klidně skočím z okna!"
„Ach..." hlesla aristokratka a dál si ji měřila pohledem. „Ráno přiletěla od Parkinsonových sova, že Pansy povolili odjezd z Bradavic, předpokládali jsme, že... To není podstatné. Otec tě... Vás očekává. V salonu."
Draco přikývl a vyrazil za odcházející ženou, zděšenou Selenu táhl za sebou.
„Není nadšená, vůbec se jí nelíbí, že tu jsem! Můj bože, kam jsem to vlezla, vždyť oni opravdu čekali Pansy, pane bože..."
„Je jen překvapená, přece jsem ti říkal, že bude," snažil se bělovlasý prefekt působit klidně, moc mu to nešlo. „Bude to v pohodě, Sel."
Chvátali rozlehlými chodbami hlouběji do bludiště panství, dávno ztratila přehled o tom, kudy ven. „Já chci pryyyč!" zakvílela zděšeně, když jeho matka rázně otevřela těžké dveře vedoucí do salonu a oznámila muži sedícímu v křesle, že právě dorazil jejich syn.
„Jenom pozdravíme a pak nás vyhodí, zapadneme ke mně a budeme mít klid..."
„Vítej doma, Draco," vyšel jim vstříc jeho otec, a stejně jako jeho choť se zarazil uprostřed kroku. „Vidím, že jsi přivedl návštěvu. Představíš nám svou... Partnerku?"
„Umřu..." blesklo Seleně hlavou při pohledu na Luciuse Malfoye stojícího sotva dva metry od ní, zdobenou vycházkovou hůl skrývající tu hůlku v ruce.
„Zdravím, otče," odvětil chladně Draco. „Mám tušení, že se již znáte."
„Ano, tvář je mi povědomá, avšak mám velmi špatnou paměť, co se jmen týče," odpověděl přezíravě.
„Zabij mě!" zakvílela znovu, neschopná odtrhnout zrak od vraždících vodnatých očí.
„Jistě," stiskl chlapec pevněji její ruku ve snaze ji uklidnit. „Selena Everdeenová."
„Ach ano, už si vzpomínám," roztáhl bělovlasý muž rty v úlisném úsměvu, v Seleně by se v tu chvíli krve nedořezal. „Vyhráli jste spolu turnaj. Gratuluji. A také k přeřazení do Zmijozelu..."
„Děkuji," pípla ještě tišeji než v hale, bylo nad slunce jasnější, že nic není řečeno upřímně. Přesto není dobrým začátkem urazit hostitele... Ať už je jím kdokoliv. A zejména pokud je jím smrtijed, který vám jde po krku. „Nemáte tu nějakou hezkou věžičku? Že bych z ní skočila..."
„Omluvte nás, prosím," promluvil opět po chvíli nepříjemného ticha Dracův otec, „máme s tvou matkou ještě nějakou práci."
„Zajisté," odvětil chlapec po jejím boku a nenápadně ji směroval na chodbu. Ledový, nenávistný pohled manželů Malfoyových cítila i přes zavřené dveře.
V mrákotách vešla do Dracova pokoje, zůstala stát uprostřed a tupě zírala před sebe. Nechala se obejmout. Prefekt jí po pár minutách sundal kabát, usadil na postel, přikryl dekou a znovu objal.
„Šlo to dobře, Sel," vtiskl jí polibek do vlasů. „Jsou překvapení, neví co teď, nechají nás na pokoji..." Nepřítomně přikývla a sledovala krajinu halící se tmou. „Jsi úžasná, zlato," věnoval jí další a vstal. „Pojď, ukážu ti knihovnu." Teprve teď se probrala a po chvilce ujišťování, že jeho rodiče určitě nepotkají vyrazila s Dracem do bludiště Malfoy Manor.
Z knihovny byla tak nadšená, že ji z ní dostala až zmínka o jídle. (Zejména protože se zdálo, že do ní kromě Draca nikdo nechodí.) Večeře proběhla v napjaté atmosféře plné nepříjemných otázek ze strany jeho rodičů, které nebraly konce.
Druhý den posnídali naštěstí sami, dopoledne ji provedl po zbytku Malfoy Manor. Po obědě vyrazili do blízkého mudlovského města, Selena byla naprosto uchvácená. A výborně se bavila tím, jak byl její Zmijozel vyvedený z míry množstvím mudlů a jejich výtvorů kolem sebe.
Večeři skřítci tentokrát přinesli do Dracova pokoje, pak nezbývalo nic jiného než se převléci a s pohřební náladou vyrazit na večírek.